|
Výtvarničím od malička – už jako dítě školou ještě nepovinné jsem nejraději trávila dny pod stolem s papírem a tužkami. Na gymnáziu mě potom „dostal do ruky“ výborný kantor a bylo rozhodnuto – výtvarka v Olomouci (nádherných pět let!) a potom do školství. Práce se studenty gymnázia nebyla vůbec nudná, často nebyla nouze o milá překvapení, když se výsledné práce diametrálně lišily od mé původní představy a ukázaly fantazii a samostatnou tvořivost. Nabídka technik musela být co nejpestřejší, takže se střídaly kresba, malba, keramika, grafické i textilní techniky, našlo se místo i na prostorové práce z drátu, papíru apod. Tak utekla ta dlouhá řada let (jako voda, vždyť to znáte…). Pomalu jsem pomýšlela na důchod a těšila se, že si po letech vymýšlení pro studenty najdu čas i na svoje vlastní tvoření. Měla jsem jasno v tom, že budu dělat keramiku, tu mám moc ráda, a textil – vždyť aplikace, tkaní, drhání, niťáky, šitá krajka – to mě taky vždycky bavilo. Jednou přišla moje „spolutchyně“ s herdulí a paličkami: „Sedni a zkus si to! Takhle se to drží… Nechám ti tady herduli“. Silvestra jsme propaličkovaly a já se chytla drápkem… No a tak teď mám dvě „hlavní“ lásky, které mě skoro plně zaměstnávají – keramiku a paličkování. A co mi přinášejí? Radost, radost a zase radost. Radost z hotového dílka (tedy pokud se povede: vymyslet pěkný tvar, zvolit vhodnou glazuru, sladit barvy, udržet na uzdě nitky a dobře utahovat…). A jestliže mi to kolegyně keramičky a krajkářky i pochválí – no, sedmé nebe na dosah! Radost z vítězství nad sebou samou – když mě hlína poslouchá, glazura nepopraská, když se po hodinách snahy a často i zlobení vyloupne na herduli nová půdice, když si konečně vzpomenu, jak se vlastně dělá ta prokletá kulatá dírka, když se povede lísteček, když se neztratím v cuchanině…. To je potom radosti! A nejlepší nakonec - radost ze setkávání s milými lidmi (protože keramičky a krajkářky ani jiné než milé být neumějí). OPTIMISMUS, VESELÍ a SMÍCH – lék na neduhy těla i duše. A inspirativní AKTIVITA – tvoří se, ŽIJE se. Na sedění a koukání se z okna máme přece ještě dost času… |
. |