Dámy a pánové, vážení přítomní!

Žijeme v něčem, čemu říkáme moderní doba, a hlas moderní doby zní, že zázraky se nedějí. Já bych rád z tohoto místa naopak vyslovil myšlenku, že zázraky se dějí. Možná nenápadně, možná pomalu, možná tak pomalu, že si je právě proto neuvědomujeme. Ale dějí.

Zázrakem je už místo na kterém stojíme. Před několika málo lety jsem jezdíval kolem vlakem a viděl jsem pustnoucí stavení. Netušil jsem, že jednou zde budu stát na nádvoří před Vámi a konstatovat: „Stal se zázrak. Zámek téměř zničený vzkvétá.“

Na tomto místě si člověk uvědomí, že nám naši předkové cosi zanechali, a to nejenom zámek, nebo zámky, ale celou tuto zemi, nejen pole a lesy, ale také železnici, silnice, vodní díla, zanechali nám elektrickou rozvodnou síť, telefonní síť, zanechali nám kostely, kaple, kapličky i křížky na rozcestích. Náš dnešní oslavenec v jednom rozhovoru, který jsme spolu vedli, řekl či napsal, že cítí, že ho jeho předkové hlídají, střeží a sledují. A to je něco, na co jsme vlivem dlouhých let trvání minulého režimu zhusta zapomněli. Nechali jsme si vzít vědomí sounáležitosti generací minulých, současných i budoucích. Musíme znovu dojít k moudrosti starých sedláků, kteří říkali, že co převzali od otců, musí zvelebené předat synům. Mnozí naši spoluobčané a vrstevníci stále čekají, kdy už přijde nějaký král Ječmínek nebo se probudí blaničtí rytíři, a všechno bude uvedeno do ideálního stavu bezpracného blahobytu. Jenže nikdo takový nepřijde a svět nenapraví. Je to jenom v nás a v každém z nás. Nezáleží na tom, kdo je kde zapsán jako vlastník, tato země patří nám všem. Jen na nás záleží, aby to nebyla země rozkradená a vydrancovaná.

Zázrakem je potkat lidi, kteří nečekají, že z nich někdo sejme odpovědnost za převzaté dědictví a dokáží se ho s nasazením všech sil ujmout, pracovat na nápravě minulých škod i na zvelebení pro budoucí generace. Je zázrakem potkat člověka, jakým je pan Petr Dujka, dnešní oslavenec.

Ale oslavencem tu není jenom on. Jsou to i ti, kdo ho do dnešní situace přivedli. Jsou to i jeho předkové, nejen z rodu Bubnů z Litic, ale i Dujků, v neposlední řadě tedy i jeho maminka Eleonora, hraběnka ze starobylého českého rodu. I ji předkové hlídají, střeží a sledují, a myslím, že mohou oprávněně konstatovat, že dala nejen tomuto zámku dobrého správce a hospodáře. Ona je tím mostem mezi předky z dávných staletí i z doby nedávné, ona mu v genech předala jejich vlastnosti a přidala k nim vlastní výchovu. Proto cokoliv dobrého budeme dnes přát oslavenci, přejme totéž i jeho mamince. Aby člověk cokoliv podstatného dokázal, musí mít i dobré rodinné zázemí a i toto zázemí patří nedílně k dnešní slavnosti.

To vše mějme na paměti, ale nic to nemění na tom, že hlavní osobou dnešního dne je právě Petr Dujka, nebo prostě Petr, protože myslím, že si s ním většina z nás tyká..

Přiznám se, že nevím, co mladému šedesátníkovi, který není a ještě dlouho nebude kmetem, vlastně přát. Pochopitelně pevné zdraví, to je věc, kterou musíme svěřit někomu tam nahoře, a proto je to také předmětem obvyklých přání. Jinak mám ale dojem, že pan Dujka všechno potřebné má. Má stále nové a neotřelé nápady, má chuť a odvahu je realizovat. Má respekt a obdiv svého okolí, má kouzlo osobnosti – je radost vidět, s jak se s ní nemohou rozloučit třeba návštěvníci zámku, kteří měli to štěstí, že jim byl průvodcem. Na zámek přicházejí neznámí lidé, odcházejí lidé zamilovaní do zámku i jeho „správce“. Je rozeným diplomatem a dokáže se poprat se složitostmi dnešního světa. Že se těší všeobecné vážnosti, o tom asi nikdo z přítomných nepochybuje, vždyť přítomnost nás všech je toho dokladem. Má veselou mysl i svůj svérázný humor. Umí se smát i rozesmát druhé. Tak co vlastně člověk potřebuje víc? Nechť ho tedy i nadále jeho předkové hlídají, střeží a vedou, a nechť za sto či více let jeho potomci na něj stále ještě s úctou vzpomínají.

Dovolím si Vás tedy požádat, pokud se mnou souhlasíte, o potlesk pro pana Dujku, jeho maminku i celou rodinu.

Hony Šafra

Zámek Doudleby nad Orlicí