|
Říkává se, „lidi jsou různé“. Dodnes nepochopím rodiny, kde auto řídí pouze mužský, ženská nejen že nemá řidičák, ale výslovně má zakázáno si jej udělat, natož řídit. U nás tomu bylo trochu jinak. Nežli jsme se vzali, „tříčtvrtinka“ už byla zapsaná v autoškole pod ještě neexistujícím jménem, které získala až po svatbě.
Jedna z prvních jejích cest za volantem vedla na rodnou jižní Moravu. Cesta probíhala obstojně, počasí bylo vzorové. Kdesi u Pálavy nás předjelo auto.
Říkám:“Zastav, ten řidič s tebou bude chtít určitě mluvit.“
Prý:“… a proč, vždyť ho neznáme“.
Opakuji:“Zastav. Když jsi ho před chvílí předjížděla ty, dobrých deset metrů jízdy ses nalepila na něj a jeli jsme spojení dohromady jako v nějakém akčním filmu!“
(Ještě štěstí, že se přitom nedívala do zrcátka a neviděla ho. To by se tak lekla, že by naše společná jízda vzala úplně jiný spád! )
Takže jsme zastavili a vystoupili. Řidič se do nás chtěl pustit, ale když viděl to rozklepané „ucho“, které řídilo naši škodovku, největší vztek ho přešel. Šli jsme prohlédnout případné poškrábání, které jsme mu způsobili. Řidič nakonec mávnul rukou a v dobrém jsme se rozešli. Další cestu za volantem jsem pak už absolvoval sám. "Tříčtvrtinka " delší dobu nechtěla ani slyšet, že by si za volant měla opět sednout ona... Dnes, s odstupem, vzpomínáme na celou příhodu s úsměvem.
No, řekněte, nezabili byste ji tenkrát dřív, než ona zabije vás???
|
