Na moji emailovou adresu jsem obdržela pozvání vystavit své obrazy na společné výstavě amatérů a profesionálů. Nabídka byla natolik lákavá a tak pěkně popsaná, že jsem získala pocit rudých koberců, televizních kamer a přítomnosti celebrit. Dostala jsem strach a zároveň se cítila poctěna takovou nabídkou. Navíc od osob, které vůbec neznám. Po několika informacích opět přes maily jsem nabídku přijala.
Pak jsem přemýšlela, co vystavím. Volba padla na moje dva nejmilejí obrazy, kterým souhrnně říkám Bráškové. Měla jsem čas jen 3 dny do instalace výstavy. Na obrazech jsem opravila poškozená místa, vyvrtala dírky na umístění vlasce pro zavěčení, protože obrazy jsou na sololitu a rámy mi zničil zeť při stěhování z jedné výstavy na druhou. Nebylo je tudíž za co pověsit na zeď. Vše jsem si připravila do tašky určené k přenášení velkých obrazů. Na internetu jsem si zjistila, jak se z Vršovic dostanu městskou hromadnou dopravou do Holešovic. Skvělé, jede tam tramvaj č.24 z Vršovické ulice, kam se dostanu autobusem.
Tu svoji obavu i radost jsem ohlásila na Facebooku i na diskuzi WA. Moji kamarádi byli skvělí, utěšovali mě v mých obavách a psali, že všechno dobře dopadne. Přesto jsem si ještě večer šla zahrát karty na počítač. Pokud vyhraju-bude dobře, pokud prohraju-bude špatně. Prohrála jsem asi 7x za sebou a výhra žádná. Nařídila jsem si budíka a šla spát.
Budík zazvonil a podařilo se mu dokonce mě probudit. Uvařila jsem si kafíčko, oblíkla se, popadla 20kilovou tašku se dvěma metrovými obrazy a za hustého sněžení vyrazila na autobus. Přijel brzo. Dvě stanice a vystupovat, pak pěšky asi 300 metrů na tramvaj. Na zastávce jsem zjistila, že tramvaj č.24 jede navzdory jízdnímu řádu na internetu úplně jinam. Nasedla jsem tedy na tramvaj č.7 a jela na Smíchov, což je samozřejmě na úplně jinou stranu Prahy, ale jinak jsem nemohla. Na Smíchově u Anděla jsem přesedla na tramvaj č.12, která jede do Holešovic. Ano, jede přes Malou stranu na Hradčanskou, pak kolem stadionu Sparty přes Letnou a v Holešovicích snad projede každou ulicí. Viděla jsem pěkný kus Prahy.
Nakonec jsem však dorazila správně na Maniny a po krátké cestě Dělnickou ulicí nalezla č.46, kde se výstava má konat. Otevřela jsem dveře a zjistila, že jsem se ocitla v prodejně pro golfisty, omluvila se a vycouvala, protože s obrazy jsem se tam nemohla vytočit. Pomalu jsem se vracela zpět, když z obchodu vyběhl pán a hulákal na mě, že mám jít za roh, do dvora a dál rovně. Poděkovala jsem a šla.
Na dvoře všude ležel ne rudý, ale bílý koberec. Jak romantické. Ovšem kromě sněhu tam nebyl nikdo. V tu dobu jsem ovšem i já už byla celá v bílém. Když jsem v rozpacích už nevěděla kam dál, objevil se muž a řekl, že tam ještě nikdo není a že sežene někoho, kdo by odemkl. K tomu bych ráda podotkla, že jsem měla přijít na desátou hodinu, ale díky chybě v tramvajovém spojení jsem dorazila skoro v půl jedenácté, tak jsem opět byla překvapená, že tam nikdo není. Stoupla jsem si pod stříšku a čekala. Za chvíli se ten pán vrátil a ukázal mi na jednopatrovou budovu, že tam mám jít. Šla jsem, v budově měli dveře odemčené a již se tam pohybovaly mladé dívky a ženy. Svlékla jsem se a šla jim pomáhat.
Vybalila jsem svoje obrazy, postavila je k oprýskané zdi a ptala se, co dál. Mám prý vybalovat ostatní obrazy, které byly v taškách, igelitech a papírech. Vše bez jakéhokoliv označení, bez soupisů, prostě jen tak hala bala. Když byly obrazy vybalené a poskládané kolem zdí, jiný pán donesl smeták a lopatku. Vzala jsem tedy smeták a ze zdí jsem začala ometat drapérie pavučin, čímž jsem k nepříčetnnosti rozzuřila jejich obyvatele. Na zdech kromě pavučin bylo snad tisíc hřebíčků a háčků asi k pověšení bůhvíčeho, ale skoro žádná malba, která léty nepoužívání místnosti díky vlhkosti opadala nebo byla oprýskaná. Chvíli jsem přemýšlela o tom, jestli nemám sjet koupit někam štětku a malbyt a nejdřív to tam vymalovat. Nakonec jsem si řekla, že na to už není čas, vzala znovu do ruky smeták a začala zametat podlahu, na které ležely hromádky hovínek od krys. Nametla jsem jich 4 lopatky. A to všechno z té jedné, nijak velké místnosti. Viděla jsem, že děvčata začala nosit obrazy do jiných místností. Něco do dvou vedlejších, něco do prvního patra. Tam jsem raděj už nešla. Nechtělo se mi uklízet celý dům.
Vlastní rozhodnutí kam se kterým obrazem jsem ponechala na zřizovatelech výstavy. Od začátku bylo vidět, že ani přítomné dívky nevěděly. Prostě, čekalo se na ŠÉFA. Mezitím jsme se bavily a prohlížely si ostatní obrazy položené kolem zdí. Obrazy byly od velikosti A4 do velikosti 2,5 x 2,5 m. Moji bráškové se jim líbily. Jedna se kochala modrým, druhá žlutým. Tím nechci říct, že by se líbily jen dvěma. Prostě, každá podle chuti. Měla jsem radost.
Pak přišel ŠÉF. Nevzpomínám si, že by při vstupu pozdravil, ale to se už asi nenosí. Hned ho bylo všude plno. Jen tak mezi poletováním pronesl: …to jsem věděl, že dělat výstavu amatérů a profíků je průser, je to na hovno… Promiňte, ale řekl to přesně tak a pak začal vybírat, kam který obraz umístí. Děvčata kmitala, já mlčela a držela se smetáku. Pak jedna z dívek neprozřetelně Velkýmu šéfovi řekla, že se jí líbí ten žlutý bráška a Velký šéf prohlásil: … to je strašný, tak si ho kup… a pohrdavě odešel. Budete se možná divit, ale já se nenaštvala, protože jsem ho slyšela, jak zareagoval na 2x2m obraz PATRIOT, když poprvé přišel do místnosti. Na tom obraze v nadživotní velikosti je jako real namalovaný pán od pasu nahoru s odhaleným pupkem, hrdě povzneseným a mastným pohledem. Řekl jen: „Hnus“. Ovšem později, když obraz přenášeli, říkal: „Je to fakt zajímavý“. Takže co si myslet od profíka, který svůj názor mění rychleji než vlastní ponožky.
To byl asi ten moment, který rozhodl, že půjdu domů. A také jsem šla. Vernisáž se koná ve středu, půjdu se tam podívat, třeba ty rudý koberce ještě položí a třeba přijde televize a celebrity do dvora do baráku, kde bydlí potkani. Jen doufám, že je nenapadne si odskočit na WC, kde neteče voda a čistota oné místnůstky může hravě soupeřit se záchodky umístnými kolem dálnice.
Stává se, že někdy je něco poprvé, toto se mi stalo teď. Jsem poučena, že nemám dbát na mailové nabídky výstav v prostorách, které neznám. Půjdu na vernisáž, vezmu fotoaparát a nejen pro sebe si některé obrazy a tuto Galerii vyfotím.
Pokračovat:
