Ráno vstanu a musím s pejskem. Falkon, nejdříve skáče nadšením, rád si nechá nasadit kšírky a vodítko, pak vyrážíme do ulic. Člověk může odložit šatstvo a vyrazit jen tak v kraťasech a tílku, ale pejskové? Mají jeden kožíšek na celý život a ten svléknout nelze. Falko tedy docela schlíple přeběhl rozpálený chodník a silnici a hupky do křoví předzahrádek protějších domů a vykoná svoji potřebu. Potom se zadívá na paničku a já telepaticky cítím, jak říká: " …a teď se ukaž, jak ten bobek uklidíš…"
Jasně, čistota chodníků a přilehlého okolí je nutná, tak si chvilku zahraju na pejska také. Rychle na všechny čtyři a rukou, v níž je připravený papír, začnu šmátrat pod křovím. Povedlo se a teď s voňavým balíčkem do popelnice. Falkovi se to líbilo, omrknul, jestli se někde náhodou nevyskytuje kočička, které by mohl vynadat, ale všechny rozumné kočičky jsou někde zalezlé. Raděj chodí po večerech po střechách na dvorku a řvou celou noc a v žádném případě nedají člověku spát.
Po zjištění, že kočičky nejsou v dohledu, pokračujeme v procházce. Falkon se drží pod křovím, panička musí po výhni roztaveného asfaltu. Pak projdeme parčíkem, nikde žádný další pejsek, Falka to přestane bavit a spěchá domů, kde se rozvalí na zádíčka s nožičkami nahoru na linoleu a odmítá se hnout jakýmkoliv směrem. Statečně překáží jakémukoliv výkonu v kuchyni. Občas se obrátí na bok a ochladí si další část svého dlouhého tělíčka. Nechává si zdát sny o tom, že se jednou vrátíme ze Sahary zpět do Česka.
A přesně takhle to vypadalo dnes, 30.6.2012 v Praze.
Pokračovat:
