Jednoho krásného podzimního dne jsem se probudila s bolestí v levém rameni. Řekla jsem si: blbe sis ho přeležela. A dál jsem se tomu nevěnovala. Jenže ono to rameno nedalo pokoj a bolelo čím dál víc, už jsem se nemohla ani obléknou, protože jsem se obléknout musela, zatnula jsem zuby a po asi půlhodině se mi podařilo sundat noční košili a další půlhodinku obléknout něco luxusnějšího, jako tričko, džíny a svetr, navrch bundu. Chodila jsem na kurz výtvarné výchovy, a tam si postěžovala spolužákům. Alice mi řekla: TO JE ZAMRZLÝ RAMENO, TO SI JEŠTĚ UŽIJEŠ A DLOUHO. NA TO TI DOKTOR NIC NEDÁ!
Přesto jsem se vypravila ke své lékařce, vylíčila jí stav mojí levé ruky. Paní doktorka mi napsala doporučení na ortopedii. Na Ortopedii zrovna ordinoval pan doktor, jehož jméno jsem zapomněla skoro hned. Na jeho požadavek jsem se skřípěním zubů odložila šatstvo, on přišel a snažil se mi levou ruku ulomit v ramenním kloubu a také v její klidové visící poloze jemně prohmatával kloub všude, kde to šlo. Celou dobu mlčel, pak jen něco latinsky sdělil sestřičce, která mu donesla injekční stříkačku s 10 cm dlouhou jehlou a čirou tekutinou. Když jsem tu dýku viděla, raděj jsem otočila hlavu, tohle by nezvládla ani moje asymerická zádel *). Ovšem pan doktor byl šikulka, ani jsem nevěděla, že mě bodnul. Pak šel ke stolu a mohla jsem se obléknout. Začal psát do počítače a já se opět se skřípěním umělého chrupu oblékla. Pak mi ještě řekl, že budu chodit na rehabilitace. To jsem pochopila i když jsem netušila, jak mě rehabilitační sestra donutí s rukou dobrovolně hýbat. Fantazie pracovala a já se viděla na středověkém mučícím nástroji, kterému se snad říkalo žebřík. Měla jsem už dopředu radost. Jsem i trochu zvědavá , a tak jsem se mlčenlivého pana doktora zeptala, co mi vlastně je? Pan doktor vzhlédl od počítače a aniž by se alespoň usmál, řekl:
SE PODÍVEJTE DO OBČANKY KOLIK VÁM JE !
Divná diagnóza, bylo mi teprve 70 roků. Tak mě vlastně potěšil i urazil. Ani nevím, jestli jsem při odchodu pozdravila. Také jsem se rovnou objednalZa na ty rehabilitace, nebudu popisovat způsob léčby ani následnou magnetickou rezonanci, která mi rozbolavěla i ostatní klouby v těle, o nichž ani netušila, že je mám. Sestře jsem vše vysvětlila a taky, že s rehabilitacemi končím.
Žila jsem dál s bolestí v rameni a snažila se s ní smířit, že už tady se mnou bude asi napořád. Blížilo se jaro a já toužila na zahradu sázet kytičky, rýt záhony, prořezávat stromy, řezat a štípat dřevo.
Když mě dcera viděla, jak s bolestivou grimasou oblékám bundu, abych vyvenčila svoje miláčky Krakeny, objednala mě k její lékařce.
Přišel správný kalendářní den a obě jsme vyrazily na návštěvu k odbornému lékaři, tedy lékařce. Asi hodinu jim nešly počítače a zřejmě bez nich léčit nejde, třeba diagnozu zjištují po internetu jako to občas dělám i já, jen za to nejsem tak dobře placená, takže jsme seděly v čekárně. Upřímně, bylo nás tam víc a další přicházeli. A najednou nastala hodina H minuta M a vteřina V a počítače začaly fungovat. Přišla jsem na řadu asi po další hodině, přede mnou byli i jiní. Po mně fronta až na ulici. Ale, dočkala jsem se. Sestra u počítače vyzvídala rodinné a příbuzenské poměry zpětně do čtvrtého kolene. Pak jsem byla pozvána k mocné paní doktorce, mocné, dalo by se říct, že skoro mohutné, co do šířky. Hned mi bylo z mojí postavy lépe po duši. Paní doktorka se na mě koukala při vstupu do ordinace tak zaujatě, že i zapomněla odpovědět na pozdrav. Ale to mi ani nevadilo. Ještě, než jsem stačila dosednout na židli pro pacienty, paní doktorka sedící na svém křesle u stolu mohutným hlasem zahřměla: MÁTE ARTRÓZU!
Bože, to už bylo moc i na mojí holubičí povahu. Nesměle jsem se otázala: A TO POZNÁTE JEN TAK POHLEDEM NA PRVNÍ PODÍVÁNÍ ?
ANO! VŠICHNI LIDI VE VAŠEM VĚKU MAJÍ ARTRÓZU!
Holubičí povaha byla rázem pryč. Nastoupilo moje jízlivé okomentování: TEDA TO KDYBYCH VĚDĚLA, POSLALA BYCH VÁM SVETR A NEMUSELA TADY ČUČET DVĚ HODINY V ČEKÁRNĚ A MOHLA DĚLAT NĚCO UŽITEČNĚJŠÍHO !!!
Nevím, jestli ji moje odpověď vyděsila, ale konečně se odhodlala mě alespoň odrazit ledviny. Ať dělala co dělala, tu slíbenou artrózu nenašla. Co bylo dál?
Odešla jsem, v čekárně jsem nahlas při oblékání řekla dceři, že příště už k ní nejdu, že je tak chytrá, že pokud bych ji ještě někdy potřebovala, pošlu jí kabát. A dceři jsem vysvětlila, co se v ordinace odehrávalo. Ostatní pacienti se zájmem poslouchali.
Na závěr musím potvrdit, že pravdu měla spolužačka Alice. Odjela jsem na zahradu, kopala záhony, řezala a štípala dřevo, sázela kytičky a užívala si krásných slunečných dní.
A jednoho krásného podzimního dne jsem se probudila a bolest zmizela jako zázrakem. Problém trval přesně rok. A do dnešních dnů se již neobjevil.
Bylo to fakt
-----------------------------------
*) asymetrická zádel ... to je výraz pro čtenáře citlivějších povah, ve skutečnosti to bylo jak je popsáno níže.
Před dávnými roky , ještě za socialismu, něco se oslavovalo a měli jsme skutečně přátelského veselého šéfa. Nikdy nebyl studeným čumákem a dobře se nám pod jeho vedením pracovalo. No a na té oslavě padlo: ...máš asymetrickou prdel... . V očích otazník a odpověď zněla: No asi metr tam a asi metr sem
Pokračovat:
