Vládne-li venku nečas, a nemyslím tím bývalého premiéra zbaveného funkce za dosti potupných okolností, jsem s cestujícími, stojím-li na konečné, celkem solidární. Možná, že to je částečně i jejich vyčítavými pohledy. A není se co divit: Já sedím v krátké košili a vestičce ve vytopeném autobusu, zatímco oni stojí v zastávce odolávajíc větru, dešti, případně chumelení či mrazu.
Snad proto z točny na zastávku v těchto případech najedu dřív.
Cestující, kteří vyrazili včas, nastoupí a jsou rádi, že venkovní rozmary počasí se jich už netýkají.
Pak ale nastává situace, kdy je dobrý skutek celkem kontraproduktivní a zavání ,,dobrým skutkem Rudy".
Cestující, kteří chodí na poslední chvíli, to vidí trochu jinak.
Autobus v zastávce, zatím s vypnutými transparenty. Jdouci na poslední chvíli se nevěřícně podívají na zápěstí a naberou tempo olympijského medailisty v chůzi na 20 km Jožky Pribilince.
Naskakuje transparent. To je tři minuty do odjezdu, jinak počítač otravně pípá.
Jožka se mění na Emila Zátopka v nejlepší formě. V případě naftového autobusu startuji motor...
Emil se právě změnil na jamajského sprintera Ussaina Bolta...
Dobíhá a děkuje, že jsem počkal. A to všechno jen proto, že za volantem sedí blbec, který chce vzít lidí do tepla...
Pokračovat:
