Všední lidé procházejí všedním životem bez valného povšimnutí. Řeší nanejvýš problémy, spojené s vybočením z řádu všednodennosti, pozornost věnují svátkům, srazům, pijatikám…., ale i to je většinou míjí v nekonečném časovém koloběhu. Povšimnou si havárií, neštěstí svých i druhých, pěkné dívky nebo roztomilého klučiny.
Vedle nich existují lidé, kteří vidí život v celé kráse i složitosti, a vidí krásu i tam, kde ji druzí nevnímají. To jsou dobří fotografové, dobří malíři, dobří sochaři, kteří dokáží krásu viděného vyhmátnout a zprostředkovat těm „nevidícím“. A k té sortě patří i ti, kteří život kolem sebe umí zachytit slovem – nejen významní spisovatelé, ale i tradiční čeští písmáci, kronikáři, pisálkové. Ti první tři vládnoucí písmem jsou již delší dobou předmětem pozornosti nakladatelů, vydavatelů, scénaristů, historiků,…, kteří o nich či podle nich vydávají knihy a točí filmy. Ta poslední skupinka se stává středem pozornosti především (nikoliv výhradně) historiků až v poslední době – razí si pro „literaturu“ tohoto druhu pojmy jako „historie všedního dne“. Všímají si právě těch, kteří píší primárně jen pro sebe a pro své blízké, píší pro radost sobě i kamarádům, a zachycují příhody a nálady. Píší nahodile nebo soustavně jako kronikáři, tu rodinní, oddíloví či sportovní, ale vždy je to pohled do zdánlivě všedního a nezajímavého všednodenního zákulisí. A čtenář pak často žasne, kolik barvitosti a zajímavostí mu vlastně uniklo. Někteří na těmito dílky často začnou hovořit o svých podobných vzpomínkách a zážitcích, ale když je požádáte, aby to se také sepsali, že budou mít potomci radost, většinou vás odbydou „já nevím, co bych psal/a, já bych to neuměl/a “. A tak, jakkoliv všichni, nebo skoro všichni, umíme psát a číst, ve skutečnosti je mnoho, vlastně většina, lidí pologramotných, neschopných sepsat pár vět.
O to více je třeba si vážit lidí, kteří neřeší, jestli to umí, a prostě se dívají a píší. Moje nebožka panímáma (tedy tchyně) například za války psala deníček své malé prvorozené dceři. A tam jsou i neskutečně překvapivé postřehy například o tom, jak měli „na bytě“ německého důstojníka, který už nevěřil německé propagandě o brzkém vítězství a chodil se ptát, jestli náhodou jeho bytná neví, co hlásí zahraniční rozhlas. On vůbec netušil, že už se bojuje v předměstích Berlína.
Je pohlazením na duši, když člověk narazí na zápisky člověka, který se umí podívat na své povolání a přivést k životu „na papír“ příhody, historky a nálady s povolání spojené. Pan Luděk Müller má dar tohoto vidění zajímavostí tam, kde je druzí nevidí a nevnímají. Považuji si za součást svého životní štěstí, že jsem ho poznal jako svého žáka a studenta, s ním vždy byla zábava diskutovat, protože mu to myslelo. Přezdívali jsme mu kvůli jménu „Vlado Müller“, což byl v té době populární slovenský herec, tu Habřinu (či Habrzinu) si k tomu později připojil sám. A když jsem teď po mnoha letech narazil na internetu na jeho zápisky o životě v novém povolání řidiče MHD, přišlo mi líto, že by měly za krátký čas zmizet v bezedné propasti času, a rozhodl jsem se soustředit je na jedno místo, dát jim ucelenější „kabát“, vložit je sem, do Literárních poklesků, kde jeho zápisky a postřehy budou v dobré společnosti lidiček podobně cítících a píšících. A až se toho sejde trošku více, pak to dám/e na papír …
Bavte se dobře!
P.S.: Ještě citát z pera (klávesnice) pana L. M./V. M. v. H.:
Přátelé, kolegové, kamarádi,
Znechucen situací v nákladní dopravě jsem se rozhodl s touto mnou kdysi milovanou profesí po 24 letech, cca 3 milionech kilometrů a přibraných cca 35 kilech k 1.5.2021 skončit. Netvrdím, že už za volant náklaďáku nesednu, ale momentálně platí (definováno hláškou z filmu Vratné lahve):
JÁ UŽ TO NEDĚLÁM RÁD.
Pokračovat:
