Nejdříve taková neslušná poznámka na úvod: Je jistě právem vyhlašovatelů jakékoliv literární soutěže vyhlásit si téma zcela libovolné, ale je jistě také právem spisovatelů, písmáků a pisálků (cítím se být tou třetí kategorií) nebýt zrovna poslušnými ovečkami a téma si trochu poupravit, rozšířit nebo zúžit. Vznešenou řečí se tomu říká „tvůrčí licence“, jazykem hovorovým pak neposlušnost, neukázněnost, vzpoura nebo buřičství – záleží na tom, jak moc je třeba literáta vychválit nebo zdeptat. A protože k této krásné soutěži přistupuji trochu jako samozvanec, jsem předem smířen s jakýmkoliv trestem od ctihodné poroty, a v koutku duše doufám v minimální přízeň třebas jednoho jediného náhodného čtenáře, protože bez něj by nemělo smyslu cokoliv psát. Souhlasím však s prvními slovy zadání - voda, to je skutečně život, a život má smysl, když je v něm místo pro legraci, smutek, naději i nostalgii.
Proto začnu vzpomínkami na rodiče a na něco, co v jejich životech s vodou souvisí.
Můj otec byl vyhlášený šprýmař a ve věku mladém a dlouho svobodném dle vlastního vyjádření též flamendrem, což je slovo, které už asi dnešní generace nemá ve slovníku. Když se jednou v hluboké noci vracel se dvěma dobrými kamarády z přespolní taneční zábavy, kdesi v lukách a mezi lesíky tato rozjařená trojice zabloudila. Konečně však pánové narazili na potok, ale nevěděli, kterým směrem teče, což k orientaci nutně potřebovali. Nenapadlo je nic lepšího, než do potoka hodit své klobouky, a když zjistili, kam je voda nese, cestu domů již našli.
Druhého dne brzy ráno ovšem na louku přišli lidé s kosami sekat trávu. Když u potoka našli zválené místo a o kus dál zachycené klobouky, nabyli dojmu, že zde došlo k nějakému neštěstí. Tenkrát bylo zvykem mít uvnitř klobouku malé kovové iniciály jména majitele, a tak se rychle dovtípili, kdože se to asi v potoce utopil. Začali hledat a současně poslali do vsi zprávu a žádost o další pomoc při hledání. Když se tedy otec a jeho kamarádi kolem jedenácté hodiny objevili na návsi, koukali na ně zbylí občané jako na přízraky ze záhrobí, protože je přece skoro celá obec hledá jako utopené.
Moje maminka se narodila a prvních čtrnáct let prožila na břehu řeky Úpy. Když zčásti osiřela, musela, jak se tehdy říkalo, jít do světa. Na tu dobu nerada vzpomínala a hlavně na to, jak ji neustále trápil nějaký vnitřní nepokoj a nemohla přijít na jeho příčinu. Až když jednou po dlouhé době přijela „domů“, zjistila, co to bylo. Chybělo jí šumění řeky.
A také nikdy, když navštívila svůj rodný kraj, neopomněla navštívit Sedmipramennou mariánskou studánku s kapličkou v Malých Svatoňovicích. Proto také nikdy, když mne mé toulavé boty a kolo zavedou či zavezou do Malých Svatoňovic, ani já neopomenu tuto kapličku navštívit. Nikoliv z religiozity, ale z nostalgické vzpomínky na maminku a s jakýmsi podvědomým pocitem, že se tu s ní možná v nějaké podobě setkám.
Jako děti jsme prázdniny trávili vždy v otcově rodišti v jisté obci v Posázaví, známé především svou hvězdárnou. Maminka byla dlouho „v domácnosti“ (emancipační zaměstnanost žen se teprve rozjížděla) a tak s námi, dětmi na prahu školního věku, často chodila do lesa. Občas jsme také přišli k jisté studánce. K té se vázala pověst o její léčivé vodě, a kvůli ní byla vyhledávána a navštěvována nejen lidmi ze vsi, ale později i chataři. Nedaleko studánky visel na stromě svatý obrázek s obvyklým tématem Panny Marie s Ježíškem, tam se maminka vždy alespoň pokřižovala. A i když se ze mne žádný věřící nestal, semínko mého obdivu ke všem sakrálním památkám od katedrál po prosté křížky u cest či právě svaté obrázky rozvěšené v lesích, bylo zaseto.
K té studánce jsem později chodil i sám. To bylo tak. Rodiče nám vždycky v neděli dali korunu na biograf (televize nebyla). Bráška ji pochopitelně využil v souladu s rozpočtovým určením, já si ji tajně schoval do krabice od karlovarských oplatků a zadem utekl do lesa, nejčastěji tedy na houby. A většinou jsem se dobrouzdal travinami i jehličím až ke zmíněné studánce. Fascinovala mne její čistá průzračná voda, v níž bylo vidět každé zrníčko písku na dně. U studánky bylo vždy několik starých skleniček od hořčičného servisu nebo porcelánových hrníčků s ulomenými oušky, které tam lidé nanosili pro potřeby žíznivých kolemjdoucích. Byli jsme od maminky naučeni si hrníček či skleničku omýt ve vodě odtékající od studánky, neboť voda ve studánce se nesměla ničím znečistit. Po hladině vody pobíhaly vodoměrky, a pod velkým kamenem, který tvořil stříšku studánky, bylo vždy zavěšeno několik malebných pavučin. Když u studánky člověk chvíli poseděl, začal si všímat hemžení všemožných živočichů, ať už to byli mravenci táhnoucí stavební materiál, bezejmenní brouci spěchající kamsi na rande-vous, zajíci panáčkující poblíž a neobávající se nehybného pozorovatele, či ptáci v korunách řešící podle ročního období bytovou krizi nebo vyživovací povinnost. Vzpomínám, že jednou v blízkosti studánky vyrostla krásná houba na vysoké noze s průměrem plochého klobouku určitě přes půl metru v průměru. Že to byla bedla, jsem zjistil až o mnoho let později, takže tuto jsem si domů neodnesl a ponechal na místě pro radost kolemjdoucím nebo poučeným houbařům.
U té studánky jsem už nebyl dobrých padesát let. Když jsem ještě nedávno do toho kraje turisticky zabloudil, studánku jsem radši nehledal. Bál jsem se, že už třeba neexistuje. Byl jsem z jiných míst poučen, že člověk s mnoha křížky na hřbetu nemá vyhledávat kraj a místa svého dětství. Buď je nenajde, nebo jsou změněna k nepoznání, a tu jejich pravou a jedině správnou podobu už nalezne právě jenom ve vzpomínkách.
Vzpomínám ještě na jednu studánku. Po maturitě jsme se dvěma kamarády postavili zálesácký srub v Bohem zapomenutém kraji pod zámkem Houskou v prostoru mezi Kokořínem a Bezdězem. Nedaleko srubu, na který nám pan hajný laskavě svolil skácet asi třicet souší, byla studánka. Svatý obrázek u ní sice nevisel, ale voda v ní byla prostě i tak „božská“. Jezdili jsme tam trampovat, kluci z pražského Žižkova, řadu let, dokud nás věk dospělosti a změny rodinného stavu nerozprášily do světa. Srub se nacházel dvě hodiny usilovného pochodu od nejbližší železniční zastávky ve Mšeně. A první cesta po příchodu ke srubu vždy vedla právě s ešusem ke studánce napít se vody. Oproti pražské „chlorokole“ to byl nepopsatelný rozdíl. Voda ze studánky odtékala do vedle tekoucího horního toku Pšovky. Studánka tak byla vlastně součástí prameniště této říčky klikatící se mezi pískovcovými skalami kokořínského údolí kamsi k Mělníku. Před asi dvěma lety jsme ten kraj navštívili s manželkou coby cyklisté. Studánka sice existuje, ale byla zprivatizována či restituována a obdařena čerpadlem... Ne, hledat dávné mládí v současné realitě se nemá. No uznejte, není to smutné, když na místě lesíka, kde jste s manželkou před skoro padesáti lety randili, je dnes sídliště? Když pastvina, na níž jste na koni proháněli stádo jalovic, je zaplevelena keři a zcela zdivočelá?
Jedna studánka mne obšťastňuje dodnes. Je nedaleko naší chaty u Jaroměře. Také se o ní říká, že je léčivá, lidé si k ní jezdí i z velké dálky auty a nabírají si vodu do kanystrů. My chataři ji používáme, když je přes zimu vypnuto čerpadlo naší společné studny, v níž je beztak stejná voda jako v té studánce. Voda ve studni ani ve studánce také zatím nikdy nevyschla, ani v obdobích kritického sucha. K této malebné studánce toho moc napsat nemohu, snad jen, že je součástí křížové cesty s mariánskou kapličkou, a inspirovala mne k namalování obrazu Zázračná studánka smržovská, což ovšem není dílo literární, a tedy jiný příběh.
Z věkovitých zaprášených mozkových závitů se ovšem na klávesnici dere ještě jedna vzpomínka z mého prehistorického dětství, z dob, kdy mamuti už sice vymřeli, ale televize ještě nebyla a počítače nosili geniové teprve v hlavě. Voda padající shůry, déšť a sníh. Po každém dešti nebo oblevě si voda razila cestičku do co nejnižších poloh a my, malí caparti, jsme měli napilno, abychom jí v tom zabránili. Stavěli jsme drobná vodní díla a hrázičky srovnatelné jen s vltavskou kaskádou. Pamatuji též na krásné duhové barvy hladin našich přehradních nádrží, když se nám podařilo někde najít vyhozenou sklenici se zbytky nějakého oleje. A jakmile se někde vytvořila větší louže, už na ní pluly galéry vyřezané z borové kůry, hnané větrem funícím do papírových plachet vyrobených tu z novin, tu z listů školního sešitu. Španělští, portugalští i britští mořeplavci mohli být rádi, že se nedožili těchto našich výtvorů, neboť by poznali, jací byli ve srovnání s námi břídilové. Naše činorodost v tomto směru byla většinou odměněna nějakým tím rodičovským pohlavkem, protože bez náležitého promočení se většinou neobešla. Rodiče měli strach, abychom nenastydli, a norská výchova se v těch časech díkybohu neprovozovala. Pravdou je, že jsme většinou nenastydli a spíše se zocelili. Nezbývá než politovat ta dnešní děcka, která se o stavění hráziček a dlabání kůrových lodiček většinou už nezajímají, a snad ani netuší, že něco takového je možné. Nůž a dláto ostatně v souladu se současnými bezpečnostně-debilními trendy nesmějí vzít vůbec do ruky. Studánky pak vidí spíše jen na monitorech, ale většinou ani to ne, protože to není téma dostatečně „cool“ , „in“ nebo „husté“ ve srovnání s polonahými ječícími a hopsajícími celebritami.
Nepatřím k lidem, kteří tráví dovolenou lenošením u vody. Ale už ani nevím jak, stalo se mi zvykem, kamkoliv v cizině přijedu k vodě, omočit si v ní kotníky (přece nebudu vystavovat své tělo v plavkách a ponižovat tak veřejnost!). Máčecí akt je pochopitelně patřičně fotograficky dokumentován v rodinném archivu. Už jsem si tak smočil nohy v Dunaji, v Mosele, v meklenburských jezerech, v Rýnu na rakousko-švýcarském pomezí, v Egejském moři a v travertinových jezírkách v Pamukkale v Turecku, v řece Ardeche v Provence, ve Středozemním moři na Azurovém pobřeží, v Provence i Katalánsku, a možná ještě někde. Když se k tomu připočte ještě plavba přes Lago di Garda, Neziderské jezero, přes Dardanely či po Bosporské úžině, plavba kolem pobřeží Costa Brava a o přívozu přes Loiru ani nemluvě, myslím, že už brzy budu moci uvažovat o vstupu do počestného cechu hastrmanského jako člen-sympatizant. To víte, my senioři jsme svobodní, když odejdou děti z domu a chcípne pes. Ale to už je současnost.
Čtenář jistě pochopil, že zde není řeč jen o vodě pitné, jak bylo ušlechtilým záměrem zadavatele, ale jistě uzná, že je stále řeč o vodě života. Vždyť my si ani neuvědomujeme, kolik vody je v naší zemi kolem nás a často ani její rozmanitost. Avšak možná znáte film „Bohové musejí být šílení“, s epizodkou, v níž malý africký mrňous spadne do cisterny s vodou, a k tomu jde komentář: „...neuměl si až dosud představit, že tolik vody na světě vůbec existuje“. Nám to většinou dochází, až když udeří delší doba sucha a s vodou se musí šetřit.
Nadějí života tedy budiž přání, aby nám voda nikdy nechyběla, a hlavně, aby nás těšila na těle i duchu, protože
VODA JE ŽIVOT.
pokračovat:
