Ludvík Střádal (*1907) se narodil v Mohelnici (dnes víceméně součást Křešína) a pocházel z rodiny, kde bylo devět dětí. Děti musely být dost skromné, protože hospodářství nebylo tak velké, aby poskytlo blahobyt devíti hladovým krkům. Tatínek jednou vyprávěl, že k večeři byly často pouze brambory, které se uvařily ve slupce, ještě horké se vysypaly na stůl a každý si k sobě shrnul, kolik se mu podařilo „urvat“. Bylo při tom dost křiku, často si „přikrádali“ z hromádky toho druhého. Jednou si o tom vyprávěl se svým kolegou, který u nás byl na návštěvě a něco podobného pamatoval ze svého dětství. Tehdy si sdělovali své zkušenosti o tom, jak se proti tomuto přikrádání bránili: tatínek vzpomínal, že si každou bramboru musel nakousnout, aby si pojistil, že mu jí nikdo nevezme. Ale tatínkův kolega se tomu tenkrát smál a říkal, že to by u nich nestačilo, oni si museli do té hromádky brambor plivnout.
Do školy chodil tatínek v Křešíně, na tehdejší dobu to musela být docela velká škola, jak jsem se o tom přesvědčila při cyklistickém putování po kraji mých rodičů v roce 2012. Na základní škole v Novém Bydžově jsem měla pana učitele Drábka, který učil matematiku a fyziku. Vždycky se mě na Křešín ptal, protože křešínská škola bylo jeho první působiště. Velmi rád na to vzpomínal, vyprávěl mi, že se tam žilo velmi společensky, v zimě se hrálo divadlo, pořádaly se tancovačky a vůbec tam bylo veselo.
V letech 1918 – 1920 se na Evropském kontinentě objevila jedna z největších pandemií chřipky, známá pod názvem „španělská chřipka“. Toto onemocnění v dětství postihlo i mého tatínka. Jeho zdravotní stav byl tak špatný, že se všichni kolem něj domnívali, že to nepřežije, že zemře. Dědeček dokonce zavolal zaříkávačku a také doktora. Doktor se chvíli ošíval a nevěděl, jestli mu ten lék má dát, ale nakonec se rozhodl, že ano. Tatínkovi se ulevilo, ale za určitou dobu se jeho stav opět zhoršil. Dědeček zas běžel za doktorem, ale ten řekl, že podruhé už mu to dát nemůže, že by mu mohl ublížit. Také řekl dědečkovi, že jestli tatínek současnou krizi překoná, tak se z toho dostane. Tatínek přežil, i když s následky, které mu podlomily zdraví. Tatínek vyprávěl, že si pamatuje kněze, který mu dával poslední pomazání, ale nijak ho to nerozrušilo, protože mu bylo tak špatně, že si plný význam toho aktu ani neuvědomoval. Protože byl tatínek po nemoci slabý, tak ho doma trochu šetřili a na práci na poli (nebo pasení husí) posílali jeho sourozence. Pochopitelně, že se dětem nechtělo a hudrali, že proč by nemohl jít Ludvík. Tatínek to nevydržel, šel a tam silně nastydl, dostal revmatickou horečku a od té doby měl poškozené srdce, nastala u něj nedomykavost srdečních chlopní. To všechno vedlo k velkému zvětšení srdečního svalu, což bylo příčinou jeho předčasné smrti v poměrně mladém věku 49 let.
Protože měl tatínek od dětství nemocné srdce a nedalo se s ním počítat na těžkou práci na poli, doporučil učitel jeho rodičům, aby ho dali studovat, protože byl bystrý a dobře se učil. Tak se stalo, že tatínek odešel studovat do Tábora na reálku.
Reálka byla střední škola na úrovni gymnázia, ale její osnovy byly zaměřeny na následné studium vysoké školy technického zaměření nebo na studium přírodovědných směrů. Reálka měla na rozdíl od gymnázia 7 ročníků a gymnázium mělo 8 ročníků. Kratší doba studia na reálce odpovídala tomu, že se studenti neučili latinu. Důraz byl kladen na exaktní vědy: matematiku, fyziku, chemii a deskriptivní geometrii. Na reálku se přecházelo z obecné školy (5 tříd), po složení přijímací zkoušky. Studium bylo ukončeno maturitou (zkouškou dospělosti)
.
Na Tábor vzpomínal tatínek rád, i když to pro něj muselo být těžké vzhledem k poměrům, ze kterých pocházel. Vzpomínal na spolužáky a na spolubydlící na privátě. Jeho bytná ho ubytovávala ochotně i přes to, že byl z chudých poměrů a měl problémy s placením nájemného (mám pocit, že hovořil i o malé slevě, kterou mu poskytovala). Byla si totiž vědoma toho, že tatínek je vynikající student, který jí přitáhne další zájemce o ubytování. Bohatší rodiče rádi najímali pro své synky byt s tak výborným studentem, protože předpokládali, že je nebude rozptylovat, ale naopak jim bude moci nejasné učivo vysvětlit.
Při vzpomínkách na Tábor mi utkvěla v paměti historka, kterou tatínek s oblibou vyprávěl. Začátky na nové škole jsou vždycky těžké, ale jak to muselo být těžké pro chudého kluka z malé vesničky, z venkovské jednotřídky, to si snad ani nikdo dnes nedovede představit. Myslím, že pro něj muselo být těžké všechno – odchod z rodiny v 11 letech, přesazení do velké městské školy, život u cizích lidí, neznámí spolužáci,….. Asi si připadal jako outsider. A na konci roku byl nejlepším studentem ve třídě! Tatínek vzpomínal těmito slovy: „Ředitel před všemi studenty školy a před celým profesorským sborem gratuloval vyznamenaným žákům, premiantům tříd. Vedení školy a všichni profesoři byli ve fraku, ředitel mi gratuloval, podával mi ruku a já jsem byl v cajkových kalhotách!!!!“
Pochopila jsem, že cajk byla ta nejobyčejnější, pevná bavlněná látka, ze které se šilo pracovní oblečení.
Když tatínek dokončil studium v Táboře, rozhodl se, že se nechá zapsat v Praze na vysoké škole k učitelskému studiu. Dříve stačilo nechat se zapsat, žádné přijímačky se nedělaly. Do Prahy na zápis jel tatínek vlakem. Celou cestu chudák stál v chodbičce a pozorně sledoval, kde vlak staví. Bál se, aby nepřejel Prahu! V Praze na nádraží se setkal se spolužákem z Tábora a ten mu řekl:
„ Já se jdu nechat zapsat na techniku, to budeš mít lepší, pojď se mnou“.
Tatínek šel a tak se stalo, že místo učitelství začal studovat stavební fakultu. Jeho rodiče se to dozvěděli až asi po 1 roce studia, ale zřejmě jim to nevadilo, protože tomu nerozuměli.
Při studiu třel bídu s nouzí a nikdy by býval nemohl studovat, kdyby se mu nepodařilo dostat se do Hlávkovy koleje, která mu jako chudému studentovi poskytla ubytování a stravování. Za to byl ale vázán některými povinnostmi, doma se hovořilo o tom, že musel dělat nějaký sport, v jeho případě to byl šerm, a musel studovat francouzštinu. Jednou se prý chlubil mamince, že „svého času“ uměl slušně francouzsky. Maminka se tomu vyjádření „svého času“ dost nasmála. Nevím ale, jak to s tím studiem francouzštiny bylo, protože jsem nikdy neviděla žádný doklad o tom, že by dělal z francouzštiny nějakou zkoušku. Je možné, že tu výuku přímo provozovala kolej?! V tatínkově indexu žádná francouzština nebyla.
Při studiu si tatínek přivydělával tím, že poskytoval kondice a rýsoval pro bohatší spolužáky. Nejsem si jistá, jestli mu jeho rodiče na studium vůbec přispívali, nebo jestli si na potřebné kolky ke zkouškám musel sám vydělat. Díky tomu, že se protloukal jak se dalo, nevzpomínal na vysokoškolská studia příliš rád. Nám dcerám říkával: „Holky, když budete studovat, já klidně budu jíst jen česnečku a brambory s mlékem, abych vám to umožnil. A rysy vám zaplatím. Já jsem to už všechno odrýsoval za vás“.
Ty rysy ho často ve snech trápily. Když už byl nemocný, tak pamatuji, že jednou mamince říkal: „Víš, Máňo, když je mi dobře, tak se mi zdají pěkné sny o Táboře. Ale když se cítím špatně a je mi těžko, tak se mi zdá, že jsem v Praze a ještě nemám odrýsováno.“ Říkal, že dělat zkoušky už nebylo zlé, nejhorší bylo odevzdat všechny rysy, aby k těm zkouškám vůbec mohl jít. A když rýsoval i pro spolužáky, tak to asi muselo být zoufalé. Jeho rýsovací náčiní jsem jednou viděla a viděla jsem i jeho složité a krásné rysy, které s tímto primitivním nářadím dělal. Ve světle dnešních instrumentů a možností je nutné takového studenta politovat.
Jak se stalo, že tatínek začal kouřit? Tatínek na to vzpomínal takto: „Při studiu jsem dával kondice synovi ředitele tabákové režie, který mi kromě platu vždy při odchodu dával nějaké cigarety. Před domem na mne čekávali kamarádi a já jim ty cigarety dával. A pak jsem dostal vztek, že já jsem to vydělal a teď jim to mám zadarmo dávat, tak jsem radši začal kouřit, abych ty cigarety spotřeboval“. Tohoto zlozvyku se pak po válce dost těžko zbavoval, jako ostatně každý, kdo propadl nějaké závislosti.
Po studiu na vysoké škole nastal pro tatínka problém sehnat místo. Nějakou dobu byl nezaměstnaný, občas zajel do Prahy, ale pochopitelně za tu chvíli, kdy byl v Praze se mu místo sehnat nepodařilo. Při jedné návštěvě Prahy se setkal se svým profesorem Kloknerem , kterému se svěřil se svými potížemi. Protože byl tatínek dobrý a slušný student, tak mu pan profesor navrhl, že by mohl pracovat v jeho výzkumném ústavu (ten existuje dodnes). Sice ho mohl platit velmi nepatrně, ale měl možnost bydlet v Praze a na shánění místa pak měl víc času a příležitosti. Nakonec se mu podařilo získat práci na Slovensku, oženil se s maminkou a na Slovensko šli spolu.
Teprve potom, když dostával plat, si mohl dovolit, nechat si spravit zuby, na což za studia neměl peníze.
S maminkou se tatínek seznámil na svatbě tatínkovy sestry Růženy, která si brala Kletečku-Scháněla. Protože Schánělovi sousedili s práchňanskou babičkou, byla pozvána i babička s dědečkem. Těm se moc nechtělo, a tak se vymluvili, že nemohou, ale řekli že pošlou Mařenku (mojí maminku). Mamince bylo tehdy necelých 14 let, tatínkovi bylo o 10 let více. Tatínkovi se maminka velmi líbila a chtěl si s ní zatancovat. Ale maminka tenkrát ještě tancovat neuměla a styděla se, takže nechtěla jít. Ovšem nějaké ženské jí postrčily a tak maminka šla. Později se tatínek smál, že poskakovala jako koza. Maminka mu oponovala, že mu to asi moc nevadilo, když pro ni za chvíli přišel zas. Tatínek jí odpověděl, že to bylo jen proto, aby jí udělal radost. Nějaká kamarádka jí pak řekla, že je to ten student Střádalů z Mohelnice. Tatínek však byl vytrvalý a maminka velmi šikovná, protože když věděla, že tatínek pravděpodobně pojede domů, zdržela se v Čechticích ve škole, aby s ním pak cestovala ve stejném autobuse, takže se občas setkali. To se sice nestávalo často, asi tak 3x za rok, ale stačilo to k tomu, aby se z toho po čase vyvinula známost.
Já tatínka pamatuji už jen jako nemocného a strhaného člověka, ale podle fotografií vím, že to musel být krásný člověk. Vysoký, urostlý a nádherné černé vlnité vlasy, které si neustále česal mokrým hřebenem, aby se mu nevlnily (maminka se proto na něj zlobila). Působil jako ti nejkrásnější francouzští herci (Gerard Philipe). Jednou šel na pracovní pohovor k nějakému vrchnímu radovi, který když ho uviděl, tak jen pokýval hlavou a prohlásil obdivně něco v tom smyslu, že je to krásný muž. Ale zajímavé je, že si tatínek tu svou krásu snad ani neuvědomoval, byl příliš skromný.
Jedna pěkná historka z tatínkových studií: měl spolužáka, nepříliš hezkého a hlavně malého vzrůstu. Ta výška ho zřejmě silně trápila a jednou když se napil, tak se tatínkovi svěřoval: „Víš Ludvíku, já kdybych byl velký, tak já bych ….. „ Tatínek se smál a říkal mu „no co bys dělal, co bys mohl dělat, prosím tě …“ a spolužák mu odpověděl : „…já kdybych byl velký, já bych byl takové prase…“ Opět další z rodinných „okřídlených“ rčení.
Moje osobní vzpomínky na tatínka jsou jen drobné záblesky paměti. Bylo mi 8 let, když tatínek zemřel a tak kromě několika níže uvedených střípků mám všechny vědomosti o tatínkovi jen z vyprávění.
Pamatuji se na to, jak zemřela jeho maminka. Tatínek přišel z práce, sedl si na „štokrle“ mezi kredencí a mycím stolem a plakal.
Pamatuji si také na to, jak tatínek seděl pod stahovacím lustrem v kuchyni, měl na nose brýle a studoval předpisy. Předpisy pro dráhu také drážní zaměstnance školil a ještě hodně let po jeho smrti na něj pamětníci vzpomínali slovy: „Jo, když nás školil Ing. Střádal, to jsme všechno chápali“.
Z toho je vidět, že tatínek byl nejen dobrý odborník, ale byl by to býval i výborný učitel.
Pamatuji se na kuchyňský stůl, který měl dvě zásuvky a na tenkou dečku (nebo to byl zbytek nějaké potahové látky), byly na ní černostříbrné květy. Do té dečky mě tatínek zabalil jako do uzlíku a rohy zavřel do té zásuvky, kterou přidržoval rukou a tak mě houpal. Všichni mi v mé dospělosti říkali, že to určitě není pravda, ale já jsem o tom přesvědčená. Musela to být asi jedna z nejranějších vzpomínek, musela jsem být ještě hodně malá, myslím, že něco takového bych si nedokázala vymyslet.
Pamatuji si, jak mi jednou tatínek přišel naproti ke škole. Byl tehdy pravděpodobně nemocný a proto doma. Vzhledem k tomu, že zemřel na začátku školního roku mé třetí třídy, tak to muselo být asi v době, kdy jsem chodila do druhé třídy. Dodnes si vybavuji ten sváteční pocit, jakou jsem z toho měla radost.
Pamatuji se, jak v době své nemoci tatínek chodil s maminkou každý večer na procházku. Jednou maminka někam odjela a nebyla večer doma. Tatínek na tu procházku sám nešel, ale sedl si v koupelně u otevřeného okénka a ten venkovní vzduch pouze vdechoval. Později, když jsem byla dospělá, jsem se dozvěděla, že lidé, kteří mají nemocné srdce, si nevěří, bojí se třeba přejít ulici-proto tatínek bez doprovodu raději zůstal doma.
Pamatuji se, jak jsem se koupala v koupelně ve vaně. Měli jsme tzv. “lázeňská kamna“. Oheň v těchto kamnech vyhasl, tatínek vzal lopatku na uhlí, nabral do ní žhavý popel z kuchyňských kamen a přenesl ho do koupelny, aby mi přihřál vodu, a smál se a mrkal na mě.
Pamatuji si, jak jsme pekli v říjnu na ohni brambory v Bydžově u trati. Přišla sestra, abych šla domů, že tatínka převážejí z Bydžova do hradecké nemocnice a že je na tom špatně. V nemocnici jsem viděla, jak tatínka na lehátku nakládají do sanity... To bylo naposledy, co jsem ho viděla.
pokračovat:
