Jmenuji se Helena Šafrová, rozená Střádalová. Narodila jsem se v r. 1948 v Novém Bydžově, kde jsem prožila 21 let svého života, pak jsem se s maminkou přestěhovala do Hradce Králové, kde žiji až do dnešních dnů.
K pokusu o sepsání mých životních vzpomínek vedly hlavně dvě příhody.
Při jedné z našich častých debat manžel Jan Šafra vyslovil větu: „Každý pes má svůj rodokmen až do kolikátého kolena, ale Ty o svých praprarodičích vlastně vůbec nic nevíš!“
Když jsem se nad tím zamyslela, uvědomila jsem si, že je to vlastně pravda. Občas si prohlížím alba fotografií svých předků, poznávám své rodiče, své prarodiče, ale fotografie prababiček a pradědečků mi vůbec nic neříkají. Neznám je a nemám na ně žádné osobní vzpomínky. A jednou budou v podobné situaci mí dva synové, kteří ze své hlavy těžko vydolují nějakou vzpomínku na babičku (mojí maminku), a to i přes to, že je z velké části vychovala. Možná jim to nebude vadit, ale možná až zestárnou, budou smutní, že nemají nikoho, kdo by jim pojmenoval osoby, které se nacházejí na starých fotografiích. Možná jim bude líto, že nevědí nic o tom, jak žili jejich předkové, co je trápilo, z čeho se radovali, jaké to bylo, když oni chodili do školy, jaké měli zájmy a spoustu dalších věcí.
Druhou příhodou, která odstartovala toto vzpomínání, byla příhoda z mého působení na Střední zdravotnické škole v Hradci Králové. V životě učitele jsou chvíle, kdy se snaží probírání učiva (v mém případě chemie) trošku odlehčit, ukázat studentům „lidskou tvář“ a nestarat se pouze o jejich vzdělání, nýbrž je také trochu vychovávat. Takové situace nastávají hlavně v posledních hodinách před vánočními, velikonočnímu a jinými prázdninami, nebo při laboratorních cvičeních, kdy studenti musí sedět a třeba 15 minut pouze zahřívat reakční směs. Tehdy vzniká prostor pro to popovídat si s nimi na různá témata, jak já říkám, popovídat si „o životě“. Chvíli se jich ptám na to, co je zajímá, co dělají ve volném čase, jaký mají názor na to či na ono, hlavně na volbu partnera, jak u nich v rodině slaví různé svátky, … Obvykle se pak hovor stočí na to, jaké to bylo za mého mládí, a já, protože jsem tvor poměrně upovídaný, jim vyprávím různé příhody, které mě v životě potkaly. Zjišťuji, že poslouchají se zájmem, a dokonce v jedné z mých posledních tříd mi jedna studentka řekla: „Paní profesorko, vy byste měla psát povídky“.
Takovýchto impulzů pro vzpomínání bych našla velké množství. A protože když je něčeho moc, má se s tím něco dělat, tak jsem se rozhodla pár svých vzpomínek svěřit počítači. Časem uvidím, jestli z toho něco bude. Pokud dojdu k názoru, že to nejde, nikomu se nepřiznám a jedním kliknutím všechno smažu :-).
pokračovat:
