Příběh první
Maminka obstarala krásný vánoční stromek. Jelikož zbývalo do Vánoc ještě pár dní, nechala ho ve chlévě, kde jsme v tu dobu měli i prasátko. Nadešel 24. prosinec, já a můj bratr Vláďa jsme dostali za úkol stromeček ozdobit. Vzali jsme ho z chléva, musím napsat, že to nebyl nějaký malý chlívek pro prase, ale velká bývalá maštal pro cca 10 koní. Nikoho tedy nenapadlo, že za pár dní tam stromek načichne. Doma, v teplé vyhřáté místnosti stromek doslova smrděl.
Co teď? Bylo dopoledne a tak jsme si s Vláďou řekli, že je do večera dost času a že dojdeme do lesa pro nový stromek. Vláďa vzal pilku a vyrazili jsme směr les. Již si nepamatuji, kolik mi bylo let, bratr je o 4 roky starší, no určitě jsme úplně malé děti nebyly.
Byla taková ta pravá "ladovská" zima, sněhu po kolena, a mrzlo až praštělo. V lese byly všechny stromky zachumlané do sněhu a tak ani nebylo vidět, jak jsou rostlé. Nakonec jsme jeden vybrali. Vláďa ho uřízl a vypravili jsme se k domovu. Při hledání stromku, jsme zašli docela daleko do lesa a tak zpáteční cesta nebyla jednoduchá. Bořili jsme se do sněhu a stromek se také pěkně pronesl.
Domů jsme dorazili v dosti pokročilém odpoledním čase. Ještě, že tam nikdo nebyl. Tatínek byl hostinský a na Štědrý den bylo otevřeno. Maminka dělala v JZD v kravíně a kravičky chtějí žrát i v tento sváteční čas. Kde byl druhý bratr už nevím. Mysleli jsme si, že když jsme po dost únavné cestě konečně doma, že máme vyhráno. Stromek byl však obalený sněhem a co bylo nejhorší, sníh byl na stromku přimrzlý a nešel oklepat.
Doma se topilo v kamnech a tak jsme pořádně přiložili a stromek nad kamny rozmrazovali. Všude byla voda a nepořádek. Vzpomínám si, na ten strach, že to do večera nestihneme a dostaneme vynadáno, cože jsme to vyváděli. Nakonec vše dobře dopadlo, stromeček jsme rozmrazili, krásně nazdobili a čekali až se všichni sejdeme.
Odměnou nám byla krásná vůně po celém pokoji z čerstvě uříznutého vánočního stromku.
Příběh druhý
Byly jsme tři malé děti, dva bratři a já. V té době pro nás sladkosti byly velkou vzácností. Jednou, čokoládová kolekce z vánočního stromku zmizela v našich nenasytných bříškách hned na Štědrý večer. Bydleli jsme v opravdu malém bytě a stromeček nám zabíral místo z našeho už tak omezeného pohodlí. Také proto, ale i z výchovných důvodů a za trest, že jsme neuvěřitelně rychle kolekci snědli, se maminka rozhodla stromek už na Štěpána vyhodit.
Večer si ho připravila k venkovním schodům našeho domu. Chtěla stromeček odnést ráno ve čtyři hodiny až půjde do kravína. Přeci jen to byla ostuda, být už druhý sváteční den bez jednoho ze symbolů Vánoc. Co by tomu řekli sousedé. Při ranním spěchu a ve tmě na něj však zapomněla. Bohužel ho stejně všichni z našeho domu viděli.
Jako malé děti jsme chodily tak zvaně stromeček "čapartovat" - to znamená otrhávat z něj cukroví. Někdy se i stalo, že jsem se potichu v noci přikradla ke stromečku a tam již seděl některý z bratrů a pojídal cukrovíčka. O čokoládu ze stromečku byl mezi námi sourozenci souboj. Já jsem si jednou čokoládové figurky schovala do postele pod polštář. Samozřejmě, že do rána z nich byly rozteklé placky a polštář i prostěradlo celé hnědé od čokolády.
Příběh třetí
Tatínek pracoval v hospodě a bylo vždy otevřeno i na Štědrý den. Sedávali tam jen chlapi a k večeru už jen ti, kteří byli sami a neměli kam spěchat. Dnes nevím, jestli se tatínkovi nedařilo je dostat z hospody ven anebo jestli mu jich bylo líto, a tak tam s nimi byl vždy hodně dlouho. Maminka to každoročně těžce nesla. Nám dětem, to zase prodlužovalo dobu čekání na dárky.
Když tatínek vyprovodil posledního štamgasta, šel se nejdříve doma vykoupat, oholit a obléknout se do sváteční bílé košile. Konečně jsme začali večeřet. Tatínek jedl velmi dlouho, měl kapra i řízky moc rád. My děti jsme byly netrpělivé, ale nakonec jsme se svých dárků vždy dočkaly.
Musím zde vzpomenout i na strýce a tetu Šafrovy, kteří měli 4 děti a spolu s babičkou a dědou to byla velká rodina. Dodnes mám před očima vysoký a široký kufr a v něm podle druhů naskládané vánoční cukroví. A když teta otevřela ještě jeden menší, který byl také plný, bylo to k neuvěření. Nedovedu odhadnout kolik kilogramů mouky, másla a ořechů se spotřebovalo, ale co to dalo práce a pečení si představit umím. A že cukroví bylo výborné, to si pamatuji dodnes.
Moje dcery budou vzpomínat na Vánoce už z úplně jiné doby. Vždy se je snažíme s manželem udělat pěkné a dodržovat tradice, tak snad budou mít jednou také co vyprávět.
pokračovat:
