JÁ, ...

Pes pána Petra Tobišky

Jmenuji se BEN, ale volají na mne BENDŽO.

     Začátkem ledna 2013 mne vyhodili z auta do pastvinské přehrady.

  Brrrrrrrrrrr, tak studenou vodu jsem nezažil.  Ale zabojoval jsem a dostal se na břeh. Toulal jsem se, kradl žrádlo a utíkal před lidmi. Vůbec se mi to nelíbilo. Po třech týdnech divokého života mne chytli do sítě a odvezli do psího útulku v Žamberku. Že by to byl nějaký přepych, to bych netvrdil, ale misku jsem měl plnou každý den, proběhnout mě nechali a dokonce mě vzali do tepla a pustili na křeslo.

Potom  několikrát  přišel jeden člověk, vždycky mi přinesl pamlsek a bral mě na procházku. To se mi líbilo a začal jsem se na něj těšit.

Když přišel 5. března 2013, už jsme na procházku nešli. Vzal mě do auta a odvezl k sobě domů. Od té doby mu dělám společníka. Zpočátku mě bral na vodítku obhlédnout můj revír. Je ohromnej, louky a les, daleko za vsí, božskej klid. Za pár dnů jsme spolu chodili bez vodítka a teď už mám povoleno běhat úplně sám. Mám se tady docela dobře. Nikam neutíkám, hlídám svůj revír před vetřelci. Jakmile se objeví něco cizího, hned začnu štěkat tak hlasitě, že je to slyšet až na měsíc. Dostávám za to pochvalu a za odměnu můžu na křesílko, občas se tam schovávám.

Na horní louce u cesty byl náramně polámaný dub, můj pán vzal pilu a z dubu udělal parádní sedátko, vidím z něho na všechny strany, na jih, na západ i na sever.