Moje paličkovací začátky
.	Vzpomínám si, že už jako malé dítě jsem vídala maminku, shrbenou nad nějakou ruční prací - šila, vyšívala, pletla a háčkovala. Byla k tomu vedená ve škole už od dětství, jako většina děvčat v tehdejší době. K dokonalosti jí dovedla životní nutnost, protože my starší si všechny pamatujeme na dobu komunismu. V obchodech nebylo téměř nic, soukromé podnikání se nevedlo, takže pokud vám někdo něco ušil, bylo to tajně a na černo. Konfekce byla velmi špatná a nepadnoucí. Nechat si ušít něco v krejčovství sice možné bylo, ale bylo to tak nekřesťansky drahé, že to málokdo chtěl podniknout. A když k tomu člověk měl dvě dorůstající slečny, bylo nutné zapojit veškerý svůj um a pracovitost, aby byla děvčata alespoň trochu moderně oblečená. Ruční práce pro mne tedy nebyly ničím neobvyklým a můj příběh s paličkováním byl podmíněný také tím, že jsem si vzala hluchého muže, tak se u nás příliš nepěstovaly společenské akce, protože ve větší společnosti měl problémy s komunikací, a já se tedy musela zabavit jinak. Samozřejmostí pro mne bylo pletení, háčkování, vyšívání a trochu jsem „fušovala“ i do šití. V práci jsem měla kolegyni (Janu M.) podobně „postiženou“, s tou jsme si vyměňovaly vzory a názory na různé techniky ručních prací. Vzpomínám si, jak jsme jednou vedly debatu o paličkování, které se mi vždycky moc líbilo, ale o kterém jsem neměla žádnou představu. Byla jsem přesvědčená, že to je technika, na kterou ani jedna z nás nemá. Když mi Jana řekla, že má švagrovou, která není schopná nic ušít, uplést ani uháčkovat, ale že paličkuje jak o život, skoro jsem jí to nechtěla věřit. Dnes si na tu naší diskusi vzpomínám a vím, že to je pravda. Chce to jen bezmeznou trpělivost, ale jinak to řemeslo může zvládnout prakticky každý. Já jsem v každé ruční práci téměř úplný samouk. Když jsem byla na mateřské dovolené s prvním synem, naučila jsem se docela pěkně drhat. To mi jednou ukázala maminčina známá z lázní. Bydlela ve Zlíně, já tam byla na služební cestě a setkala jsem se tam s ní. Za jeden večer jsem pochopila princip a pak jsem se propracovala sama. Drhala jsem náhrdelníky, závěsy, tašky a jiné drobnosti. Když jsem byla na mateřské dovolené s druhým synem, tak jsem se chtěla naučit paličkovat, ale bylo to nesmírně těžké. Skoro se to ani nedá nikomu, kdo tu dobu neprožil, vysvětlit. Kurzy neexistovaly, paličky se nedaly koupit, podvinky nikdo nedělal a o herduli ani nemluvím. A já o paličkování prakticky nevěděla vůbec nic. To nebylo jako dnes, kdy paličkování předvádějí na každém řemeslnickém trhu a podobných akcích a každý si to může sám zkusit! Sehnat paličky byl téměř neřešitelný úkol. 5 párů (to je skoro směšné množství) mi dala jedna známá i s herdulí (mimochodem byla z půdy a sypaly se z ní piliny, páchla zatuchlinou, ale pro začátek to stačilo). Jedna kamarádka mi dala tip na pána, který žil v Žamberku, a ten prý paličky dělá. Tam jsme v blízkosti měli chalupu, tak jsem se vypravila na adresu do Žamberka. Chodila jsem po městě křížem krážem, ale uvedenou adresu jsem nemohla najít. Když se mi to podařilo, tak pán nebyl doma a jeho žena mi slíbila, že mu mojí objednávku (na 20 párů) předá. Jestli to udělala nevím, ale paliček jsem se nikdy nedočkala. Při jedné z cest na chalupu jsem se ve vlaku dala do řeči s jednou starší cestující, která měla krásný paličkovaný šperk, samou mušku. Líčila jsem jí svoje potíže a ona mi poradila pana (bývalého) výpravčího M. ze Sopotnice (to je vesnice blízko naší tehdejší chalupy). To bylo pro mě pravé požehnání. Pán to sice už nedělal, ale výrobu převzal jeho syn. Od té doby jsem měla o paličky postaráno. A nejen o paličky, koupila jsem si u něj i naviják a jiné pomůcky. Měl to všechno krásně soustružené, paličky ze dvou druhů dřeva, no prostě paráda (dnes jich mám asi 120 párů malých a 30 párů velkých na vlnu). Pak následovalo šití herdule-musela jsem si na to usušit seno, herduli ušít a nacpat senem. Krásně voněla, ale i když jsem měla seno suché jako skřip, tak mi v něm rezatěly špendlíky a několik prací jsem měla poškozených rzí. Ale byl to přece jen posun dál. Teď už jsem měla prakticky všechno potřebné, ale nějak jsem se s tím nemohla vypořádat. Literatura nebyla, kurzy nebyly, předlohy (podvinky) nebyly, nic nebylo….. Jak je možné, že dnes nepaličkují všichni, když jsou tak nádherné podmínky! Jak je možné, že lidé nepaličkují, když existuje pan Milan Z., který je ochotný a schopný za malý peníz zhotovit prakticky všechno, co krajkářka potřebuje! Maminka tehdy jako důchodkyně prodávala vstupenky v Galerii HK a měla tam jednu kolegyni, která tvrdila, že paličkovat umí. Maminka jí požádala, aby mě to naučila, jenže ouha! Milá kolegyně sice kdysi asi něco upaličkovala, ale když došlo na to, že by to někomu měla ukázat, tak pochopila, že vlastně nic neumí, a co uměla, dávno zapomněla. Na štěstí měla známou z předchozího bydliště na vesnici, která byla vyučená ve Vamberku, a ta se uvolila, že k nám přijde a něco mi ukáže. Už nepaličkovala, ale základy ze školy měla ,a tak mi při jedné z asi 3 návštěv ukázala, jak se připevní podvinek na herduli, jak se navinou paličky, jak se dělá tkalcovský uzel, a jak se dělá pláténko a polohod a jak se hotová krajka tuží. Tím to končilo a musela jsem se tím vším prokousávat sama. Měla jsem asi 2 vzory, které jsem několikrát zopakovala, ale přestalo mě to uspokojovat. Chtěla jsem něco nového, jenže kde to vzít! Opět pomohla známá ze školy-byla to švadlenka z Domova mládeže. Ve škole sice už přestala pracovat a začala prodávat v knihukupectví. Slíbila mi, že mi sežene adresu jedné hradecké výtvarnice, která jim prý chodí nabízet předlohy. Chvíli to sice trvalo, ale tu adresu mi sehnala. Nebudu jí jmenovat a nerada bych, aby se to, co píši nějak dostalo ven mezi lidi. Ale Vám to snad mohu prozradit. Setkání s ní, to tedy byl šok!!! Mladá ženská, která si ke svým asi 3 dětem pořídila ještě čtvrté (právě narozené), hlavu vyholenou jako koleno, no to se musí vidět! Pozvala mě k nim domů a tam jsem zažila druhý šok. Myslím si o sobě, že jsem dost málo pořádná, protože mě nebaví uklízet a také na to nemám moc času, ale něco podobného jsem neviděla!! Ale nějaké podvinky mi dala a pozvala mě, jestli chci, že se u ní schází parta starších paní, kterým vysvětluje techniku a radí jim, jak postupovat při paličkování jí připravených podvinků. Začala jsem tam chodit a celkem vzpomínám na tu dobu jako na nejkrásnější období svého života. Byla tam naprosto úžasná atmosféra, veselo, nic se moc neřešilo, prostě tam jsem pochopila, co to jsou bohémové (manžel zmíněné výtvarnice byl také kumštýř). Ona nás tak trochu učila, ale hlavně malovala podvinky. Vždycky když jsem přišla domů, moje maminka čekala, co přinesu za podvinky, prohlížely jsme si je, povídaly jsme si o tom jak je upaličkovat, radily se nad barvami,…. Škoda, že je to všechno pryč!! Chodila jsem tam asi 3 roky a pak to skončilo, paní nastoupila do práce a mně zemřela maminka. Tehdy jsem steskem nemohla paličkovat snad 5 let. Pak jsem se ve frontě na maso setkala s paní Pavlinou P., která se paličkovat učila, slovo dalo slovo, prošly jsme několika kroužky, navštěvovaly jsme kurzy na Univerzitě třetího věku, a zde jsem nabyla pocitu, že toho umím mnohdy víc, než některé naše lektorky. Ale mně ani tak nešlo o to, něco se naučit, potřebovala jsem se jen dostat mezi lidi stejného zájmu, abychom si mohly sdělovat své zkušenosti, poradit si při nějakém odborném problému..... To se podařilo a nakonec jsme založily naší univerzitu Herdule, která sídlí v našem obývacím pokoji a ve svém čele má rektora-školníka-poslíčka Honyho Šafru. A pak už to všechno znáte. Vzpomínat by se dalo dál a dál, ale to už je zas na jiné vyprávění. Závěr celého mého povídání je ten, že jsem po paličkování musela asi moc toužit, když jsem byla schopná celé tohle martyrium podstoupit. Já, Helena Šafrová	.