Slova o vyzrálém malířském rukopisu se používají často. Obrazy Petry „Tygříka“ Zlé jsou však jejich nejkrásnější demonstrací. Tak jako snad každý pozná díla Van Gogha či Josefa Lady podle jejich nezaměnitelných (byť napodobitelných) znaků, tak stejně tak lze snadno poznat obrazy této autorky. Zkouší sice několik stylů, má záběr i do fotografie, ale nakonec stejně „sklouzne“ k nějakému mráčku „zavináčku“ – toto označení jsem kdysi v nadsázce vymyslel, a ono se ujalo. Je to pochopitelně zkratkovitá nadsázka, ale pravda je, že Petra pracuje se zajímavou skladbou spirál, obloučků, kruhových úsečí a výsečí, na rozdíl od „běžného“ kubismu se neomezuje jen na jakési hranaté (kubické) tvary, ale pracuje s celou škálou geometrických obrazců. Ke kouzlu jejích obrázků patří, že vezme reálný objekt, rozloží ho na části, svým originálním způsobem ty jednotlivé části přetransformuje a pak znovu „jaksi“ složí – a on je to pořád ještě ten původní objekt rozpoznatelný bez dalších komentářů, prostě známý zámek zůstane známým zámkem, kostel kostelem, obec se svými domintami je stále obrazem téže obce. To vše zajímavě huštěno a sevřeno do celku téměř kompaktního. Není to realismus, ale není to ani pustá abstrakce. A navíc je to pěkné, nutí to obraz číst, a s tím čtením je to jako s dobrou knihou – při každém dalším čtením objevíme ještě něco, co nám dosud uniklo. Pojďme si tedy přečíst obrazy Petry „Tygříka“ Zlé.

hony 29.12.2008