MALÍŘKA Z KRAJE, KDE VEVERKY DÁVAJÍ DOBROU NOC

Životní cesta člověka bývá dlouhá a klikatá. Člověk, který po ní kráčí, se v průběhu času mění a mění se také náklad toho, co si sebou nese. Náklad majetku či bídy, zdraví či nemocí, zkušeností dobrých i zlých. Vleče sebou tělo, onen statné, druhý zrazující.

Jsou lidé, kteří sebou také nesou dary. Dar humoru, dar porozumění, dar výtvarného či jiného talentu. Dar rozdávání radosti. Dar nevtíravé moudrosti. Obrázky, které jsou v této virtuální výstavě, jsou obrázky, které namalovala věčně mladá dáma tyto dary nám přinášející.

Věra Wunderlichová má vzácnou schopnost vidět. Vidět, zobrazit a sdělit. Vidí krásu tam, kde ji druzí přehlížejí, domýšlí ji tam, kde jí je málo a vkládá ji tam, kde není. Na jejích obrázcích nepoznáte, které jsou fikcí, které volnou kopií, které mají reálnou a možná zcela všední předlohu. Těžko říci, je-li to dáno vrozenou vlohou či dlouholetým cvikem, ale její obrázky jsou nezaměnitelné. Rukopis malířky se nezapře ani na obrazech, u nichž přiznává inspiraci jinými vzory. Stejně jako Josef Lada projektoval české vánoce i roční období svým osobitým rukopisem, tak i Věra Wunderlichová vyvolává vzpomínky, prezentuje přítomnost a zachraňuje je pro budoucnost. Do obrázků vkládá nejen viděné, ale i tušené. Vkládá do nich svoji duši a přináší jimi optimismus, léčivou náladu do všedních dnů. Tvoří je svým stylem. Není tlačena žádnými akademickými kánony, není honěna komerčními požadavky, neděsí ji hloupá kritika. Neživí se malováním a nemusí své umělecké vnímání i nadání podřizovat snobství, nemusí se ohlížet na módu halící se do roucha modernosti. Ke svému umění nepotřebuje pražské galerie ani velkoměstský ruch. Nepotřebuje ani speciální a nákladný ateliér. K radosti z tvorby jí stačí souhlas veverek, zvědavě nakukujících okny a zjišťujících, co to tam ta paní zase tropí.

hony 26.11.2009