Existují pro mne dvě skupiny lidí, jejichž díla se mi komentují obtížně. Jednou skupinou jsou lidé mladí (hodně mladí), kteří namalují několik málo obrázků, každý v jiném stylu, zjevně se teprve hledají, ale jsou přitom nedočkaví nějakého uznání. Těm asi nezbývá než doporučit, aby svá díla, bez ohledu na kvalitu (a tím nemyslím nutně kvalitu nízkou) uložili někam „čelem ke zdi“ a vrátili se k nim za půl roku nebo za rok. Udělají tak nejspíše zkušenost, kterou má většina malířů, i těch světoznámých a proslulých, už zažitou – člověk je sám sobě nejlepším kritikem, když si od obrazu „odpočine“. Já sám jsem takto jeden obraz „tvořil“ asi 14 let. Namaloval jsem ho, nezdál se mi, strčil jsem ho za skříň a pak jsem ten sololit chtěl na něco použít a … najednou se mi za léta získané zkušenosti vrazily do nápadu, jak ten obraz vylepšit a kupodivu to nedalo ani moc práce, a obrázek unikl zániku.

Druhou skupinou jsou lidé, kteří (si) malují pro radost. Tedy pro radost sobě a následně pro radost svých nejbližších. Zde prakticky neexistuje žádný důvod proč jejich díla komentovat či dokonce kritizovat. S takovými lidmi se dá pouze věcně diskutovat nad různými jednotlivostmi, či si vyměňovat zkušenosti (což se dá dělat i tak, že si vzájemně vyměníme mlčenlivě pohledy na obrazy toho druhého). Už jsem kdesi uplatnil svůj názor, že dívám-li se na cizí obraz, dívám se vlastně na svůj, kritizuji-li cizí obraz, kritizuji sám sebe - zní to možná protismyslně(hlavně ve světle různých rádobyodborných zničujících kritik, jimiž se to hemží v různých kulturních přílohách novin, čest výjimkám). Ale protismyslné to není, je v tom schováno právě to srovnávání se. Nemohu kritizovat malování aktů, když to sám nedělám a nemám k tomu žádný vztah, abstrakci, která je mi cizí, hudbu, kterou neslyším, architekturu (chobotnici), které nerozumím a nic mi neříká.

Takže podívám-li se na obrazy paní Jaroslavy Šimkové, mám přinejmenším pocit, že jsem ve známém rybníku, kde snad mohu přispět k něčemu svým názorem a současně se sám ledačemus přiučit. Jak sama Jaroslava poctivě uvádí, inspirace cizími vzory se v její práci nezapře. Ale takhle jsme začínali všichni, každý začátečník a v jakémkoliv oboru, si nejdříve musí „osahat řemeslo“. Co by to bylo za malíře, aby si nezkusil slunečnice, ať už přímo podle Mistra, nebo v jisté polemice s ním to nezkusil rovnou po svém? Co by to bylo za malíře, který by si nezkusil kytici růží? A kterého malíře by nelákalo zrcadlení v hladině vody nebo podzim v krajině? Asi málokdo by se do takových témat pustil, aniž by se podíval, jak to dělají druzí, případně velikáni. Paní Jaroslava však nemaluje kopie, ona do svých obrazů už vkládá něco svého, svůj pohled, svůj malířský rukopis (a ona už ho má, ona nemaluje v několika stylech jako většina těch zmíněných mladých). A zjevně už také pochopila, že malování ji žádná škola a kurzy nenaučí, to je jen taková obecně (často záměrně) šířená představa. V různých kurzech ji možná naučí něco z technických fint, ale oko, mozek a ruku umělce v žádném kurzu člověku nedodají. To si musí každý vypracovat, vycvičit, zformovat sám a jenom malováním. Může pošilhávat do příruček (všichni tam pošilháváme), prohlížet obrazy v galeriích, v knížkách v kalendářích, ale nakonec ten štětec musí každý malíř držet sám.

Pokud ovšem někdo obraz vystaví oku veřejnosti, pak musí také trochu počítat s tím, že k obrazu veřejnost zaujme nějaké stanovisko (a tou veřejností nerozumím tzv. odborníky, spousta falešných obrazů má za sebou znalecké posudky znalců, galeristé by mohli vyprávět), veřejností rozumím běžného diváka. Pak nejhorší, co se může stát, že obraz nezaujme, nechá lidi lhostejnými, prostě jej vnímají jako další souhrn barevných skvrn v dnešním přebarveném či barvami hýřícím světě. To je pak smutný osud obrazu.

Daleko lepší je, když obraz zaujme, i když se třeba nelíbí. Vyslovená nelibost už je dokladem zájmu. A pak už je ta škála od „nelibosti k libosti“ velice plynulá, je o čem se bavit, je nad čím se zamýšlet. Obrázky paní Jaroslavy se přehlídnout nedají a jsou posunuty na té zmíněné škále k pólu libosti. Určitě nedělají žádnou ostudu a nemusí se mezi jinými amatérskými obrazy nikam skrývat a nepochybně také udělají radost více lidem, než jen autorce samé. Čistě na bázi kolegiální, z vlastní zkušenosti a bez nároku na absolutní pravdu bych si dovolil doporučit, zapomenout na zelenou barvu přímo z tuby. Je příliš ostrá a nepůsobí přirozeně. Zelené odstíny se vyplatí míchat nejen z notoricky známé kombinace modrá-žlutá, ale vyzkoušet různé modři a na straně žluti různé žlutě, ale také okry. Dokonce si lze pohrát i s kombinací černá-žlutá (vyleze z toho taková špinavá zeleň vhodná na zaprášené okraje cest či něco podobného). Dále bych nemaloval slunce jako kouli (Srnky v zimě), ale jen jako hodně světlou bílou či nažloutlou skvrnu (plošku) jako je tomu na obraze Břízky nad vodou, a dal bych větší důraz na kontrast mezi plochami osvětlenými a zastíněnými. Při dostatečném kontrastu je pak na obraze přítomno i slunce, aniž by bylo přímo zobrazeno, a obrázky získávají optimistický nádech. A pak mám zkušenost, že když se maluje podle fotografie, musí se od ní malíř umět odpoutat a dbát na to, aby výsledný dojem působil přirozeně, on se totiž obraz nechová úplně stejně jako fotografie. Divák se bude dívat na obraz, nikoliv na předlohu. Může tak na obraze Domek u moře získat dojem, že domeček v pozadí padá do vody. Stačilo by ho vyrovnat tak, aby hřeben střechy byl vodorovný. Fotograf si také může (a někdy musí) dovolit různé vylomeniny se stanovištěm, ležet na zemi, šplhat na věž. Malíř ale musí být opatrnější a měl by vědět, kde má horizont a kde alespoň virtuálně sám sedí nebo stojí. Extrémní stanoviště je vhodné do komiksu, ale v krajinářském obraze nepůsobí dobře.

Naopak velice pohodově působí Variace na podzim (jen trošku zvětšit plasticitu těch smrčků, na to stačí 2-3 tahy štětce), velice příjemný je pohled na Tři panáky. Břízky nad vodou je kompozičně perspektivně velmi hezký, jen osvětlení kůry stromů (bříz) neladí se sluncem v pozadí. Napraví-li se koule slunce v obraze Srnky v zimě zbaví se tmavého (načervenalého) okraje a nechá se jen světlá kruhová skvrna bez ohraničení, bude to také velmi pohodový zimní obrázek. Ale to jsou všechno drobnosti, kterými se musí prokousat každý začátečník , a upřímně řečeno: začátečníky jsme stále všichni, protože pořád se lze něčemu učit, lze něco zdokonalit, vylepšit, vyzkoušet, je třeba i něco zkazit, protože jedině tak se člověk dopracuje vlastních zkušeností. Protože se paní Jaroslava ve svém úvodu přiznala k jisté rozkoši a chuti při malování, pak to není nic špatného, ale naopak záviděníhodného, to je ten motor, který odlišuje lidi věčně mladé od těch předčasně zestárlých, znuděných a zatrpklých.

Přeji tedy paní Jaroslavě, aby jí ten elán vydržel ještě dlouhá léta, abychom se i my, kolemjdoucí diváci, měli na co těšit a měli se s ní o čem bavit. Přeji ji, aby si začala více věřit, zapomněla na různé kalendářové předlohy (už je nepotřebuje, vyškolená je dost a dost) a pustila se s vervou do témat ryze vlastních. Ať se jí dílo daří, těší a baví!

hony 22.3.2011