Není malíř jak malíř. Toto vcelku banální tvrzení má ale poměrně široký dopad. Jsou rození portrétisté, skvělí krajináři, onen maluje zátiší a jiný třeba historická témata, děti či kroje. A potom jsou takoví malíři, kteří zkusí prostě všechno, co potkají, vidí nebo je nějak zaujme. Takže pokus někam zaškatulkovat Vojtu Noska je předem určen k nezdaru. Zachoval si (to se mužům často stává) duši kluka, okouzleného vším novým, zvláštním, zajímavým , a proto také všechno zkouší zachytit svým štětcem. Záběr má daleko širší, než náš výběr může postihnout. Ale všimněme si: odkvetlé zátiší, závod koní (či spíše splynutí vůlí a sil muže a koně), moře, legendární Říp, Přerov pod sněhem, kostel s kvetoucí třešní, krajina česká a městečko v Alpách, Poseidon jako živý a jen promluvit… Je to rozmanité a přesto sjednoceno typickým malířským rukopisem. Vlastně nám nezbývá než Vojtovi závidět. Jde životem a vlastně kráčí obrazárnou. Kdo z nás má to štěstí? A kdo Vojtu zná, potvrdí, že jeho obrazy jsou jako pohled do jeho pohodové duše.

hony 9.1.2011