Celoživotní amatérka (?)

Sejde-li se nad hromadou obrázků dáma, která si asi příliš nevěří a označuje se jako celoživotní amatérka, a samozvaný komentátor (neprávem se označující občas za kritika a právem za neumělce), může z jejich setkání vzejít buď velké společenské faux-pas, požár, velký třesk, zábava pro třetí osoby nebo dojít k jevům dopředu netušeným. Nechme se tedy překvapit a riskněme to! Na výstavě Ivany Danhoferové zvané Marvanka je bezesporu na co koukat. Její pracovitost je obdivuhodná, navíc lze předpokládat, že nevystavuje vše, co vytvořila, takže na tomto světě se jistě pohybuje větší množství obrazů než by se na první pohled mohlo zdát. A jistě ty obrazy přinášejí někomu radost a pokud tak činí a konají, je jejich účel a důvod jejich vzniku vrchovatě naplněn, kterýmžto konstatováním by se asi slušelo zakončit, ale… a jenže… (zrádné ale.., poťouchlé jenže…)

Marvanka není žádná amatérka v hanlivém slova smyslu. Marvanka jenom ještě nemá zcela jasno v pojmech a nemá zcela jasno ve svém (řekněme) postoji a postavení v množině „amatérských“ malířů.

Především nemá jasno v pojmech jako je „kopie“ a mylně se domnívá, že namaluje-li slunce, vytvořila kopii slunce. Mýlí se. Kopií slunce by bylo druhé pálící a zářící slunce na obloze či ve vesmíru. Kopií reálných Hradčan, jako komplexu budov, by byl druhý (třetí, čtvrtý) komplex budov, téměř či zcela totožně vypadající jako sídlo českých králů nad Vltavou. Namaluje-li Marvanka (a kdokoliv jiný) slunce, pak vytvořil obraz ve smyslu zobrazení slunce, nikoliv jeho kopii. Obraz reálných Hradčan je zobrazením Hradčan. Kopií se obraz stává, je-li zobrazením jiného obrazu. A to zobrazením přímým nebo zprostředkovaným například fotografií. Asi málokdo má možnost malovat kopii Giocondy podle originálu, ale lze se o to více či méně úspěšně pokusit podle fotografií. Bez ohledu na cestu „přenosu“ informací z originálu na plátno dalšího malíře bude tato další Mona Lisa pouhou kopií. Kopie pochopitelně není malba podle fotografie reálné předlohy. Kopií by byla fotografie podle fotografie, což v tomto případě už je vlastně falzifikát.

Malovat kopie není samo o sobě nic zavrženíhodného. Lze se snadno přesvědčit, že kopie se na aukcích docela běžně prodávají a často za velmi slušné ceny. Ovšem jsou označeny jako kopie toho či onoho malíře. Pak mohou sehrát i pozitivní roli reklamy pro původního autora či pro galerii originál vlastnící, a mnohé galerie dokonce povolují kopistům, aby malovali přímo v jejích prostorách. Jenže co vlastně nabízí kopista? Námět je plodem ducha malíře originálu. Kompozice taktéž, volba barev opět zásluha autora předlohy. Totéž platí pro styl malby, i když zde už je duševní vlastnictví autora poněkud rozostřené, pokud se nejedná o příliš typický a vyhraněný styl . Kopista tedy nabízí v podstatě řemeslně dobře či méně dobře opsaný obraz. Asi jako by znovu napsal Babičku (o níž ale všichni vědí, že ji napsala Barbora Panklová provdaná Němcová). To není tak směšné přirovnání, kdysi se knihy množily pouze tímto způsobem, tj. opisováním, přičemž iluminovaná výzdoba mohla být odlišná. Snad každý malíř (a samouk především) ve svém životě nějaké kopie namaloval. Činil tak jednak z důvodů čistě pedagogických, tedy ve snaze naučit „se“ to, často pak i ve snaze obchodní, protože existuje i poptávka po kopiích. Kopista tedy nabízí pouze holé řemeslo a mnohý přiznává, že tohle ho vlastně tak úplně nebaví (ale je to dobře placeno).

Marvanka by tedy neměla být celoživotní řemeslnicí , prohlašuje-li se za amatérku. Malovat umí a řemeslo ovládá více než dobře. Občas si stýská, že nikdy neměla možnost malování učit studiem na nějaké škole. Pak je ovšem v dobré společnosti. Van Gogh také na žádné škole nestudoval, prvním a jediným učitelem Josefa Lady byl farář Růžička, který se ovšem záhy odstěhoval z Hrusic do Ondřejova (kde křtil, oddával a pohřbíval mé předky), Mikoláš Aleš učitele prostě mít nemohl, protože ti by se mohli nanejvýš učit kreslit od něho, a tak by se dalo pokračovat. Je pouze rozšířeným mýtem, že umění lze někoho naučit, lze naučit pouze řemeslo. Marvanka by tedy měla malovat především vlastní náměty s vlastní kompozicí, s vlastní volbou barev i s vlastním rukopisem. Vždyť to, sakra, umí. Lidský život je krátký a utrácet ho na malování něčeho, co už namalovali druzí, je mrháním vzácného času. Z Marvanky nikdy nebude další Dalí, ani Alessandro di Mariano Filipepi, známý jako Sandro Botticelli. Kéž v ní vzklíčí ctižádost být Marvankou se vším všudy. Jedině tak má šanci své vzory dostihnout a předstihnout. Než malovat kopie, které každý trochu renomovaný kritik klidně prohlásí za špatné či nedokonalé, to snad je přece jenom lepší malovat jako Marvanka, postupně se prosazující místní, regionální , národní či světoznámá umělkyně. Vždyť i o známých osobnostech je známo, že neuměly všechno, a přesto se prosadily, byť ne hned a za všech okolností. Mikoláš Aleš byl výborný kreslíř, ale mizerný malíř (barevné malby za něj museli dodělávat jiní, bylo z toho ve své době spousta „zlé“ krve), amatér Van Gogh se do vkusu své doby netrefil vůbec a byl také celoživotní amatérem (oproti Marvance prodal jediný svůj obraz, kapsy si až po jeho smrti namastili pozůstalí a překupníci).

Marvanko, jsi svobodný člověk ve svobodném státě a konej svobodně, jak uznáš za vhodné. Ale jen budeš-li fotografovat vlastní náměty a malovat podle nich, ťapat do plenéru, vymýšlet si, sestavovat si zátiší, laborovat a experimentovat s barvami, kompozicemi, fikcemi a náladami, bude z Tebe skutečná velká a významná Amatérka, nikoliv bezvýznamná kopistka a napodobovatelka. Nemrhej svými schopnostmi na zbytečnosti a vystartuj ke hvězdám! Čas nečeká…

hony 25. 11. 2009