Černobílé obrazové filosofování Olina Chvály

Asi bude lepší začít trochu zeširoka. Když člověk narazí na díla, z nichž kouká skutečné umění, nápaditost, invence, tak nemá moc na vybranou. Může chválit, ale to dělají všichni (právem) a bát se být považován za snoba (chválícího, protože chválí druzí), nebo hanit či kritizovat a předstírat (sám před sebou i před druhými) hluboké znalosti zákonitosti umění, kunsthistorie a kdovíčeho ještě. Může také uznale mlčet. Pokud jsem zatím mlčel, bylo to sice uznalé mlčení, ale autor to ani netušil, a mrzelo by mne, kdyby to chápal (třeba) jako lhostejnost.

Pak jsem ovšem měl štěstí. Setkal jsem se s autorem i s mnoha jeho díly „naživo“. Poznal jsem autora jako živého člověka, zábavného i starostlivého společníka. A pak už mlčet (ani uznale) nelze. Pak už člověk může pouze vyslovit určité uznání, či (ještě lépe) vyznání. Olda Chvála umí, nepředstírá, nenapodobuje. Cosi zobrazuje, cosi nám sděluje. Tvrdit, že všemu rozumím, bylo by nepravdivé a asi i hloupé. Důležité ale je to, co mne oslovuje, k čemu se vracím, co obdivuji. Jiní možná totéž cítí zase k jeho jiným obrazům, které oslovují je, k nimž se vracejí. A tak je to asi správné a normální.

Na jakési pomyslné hitparádě u mne jednoznačně vítězí (byť těsně) Mé večery. To prázdné roucho nahradí rozsáhlé psychologické traktáty, je to zkratka, kterou já nikdy neovládnu, a právě proto mi dává možnost obdivovat ji jinde, tedy zde. V jistém smyslu tomu obrazu sekunduje Něha 1, ale Mé večery jsou lepší.

Na pomyslné druhé příčce stojí „Muž se srdcem kovboje – můj táta“ a „Jezdci“. Nebývá asi zvykem hodnotit názvy, ale román Jacka Shaeffera mám a kdysi populární píseň o jezdcích v oblacích také znám. A jestli mne něco vrací do mého trampsko-kovbojského mládí a ke stádu krav, které jsem měl možnost kdysi koňmo prohánět, pak jsou to pochopitelně tyto obrazy. Takže rezonance mezi těmito obrazy a mojí pamětnickou duší by měla zaznít až v autorově domově.

Na pomyslné třetí příčce u mne stojí obrazy tři. „Zoufalý bůh“, „Zralé otcovství“ a „Duch mého domu“. Já pochopitelně přesně nevím, co vedlo Oldu k namalování těchto obrazů, ale vím, co je sjednocuje před mým vnitřním zrakem. „Duch mého domu“ spoluvytváří či dotváří atmosféru domu, v němž autor bydlí, a nebyl jsem sám, na koho při návštěvě tento duch zapůsobil, skutečně se dalo (navíc v podvečerním příšeří) snadno podlehnout iluzi, že na člověka nehledí obraz, ale skutečný duch. Zralý otec stvořil nový život a ve tváři má pocit odpovědnosti. Takový obraz nenamaluje nezralý mladík, příbuzní často vzpomínali, jak mým rodičům dělalo starost, jestli mne s bratrem stihnou vychovat, protože nás měli v relativně pozdějším věku. Stihli to nakonec docela dobře, ale nicméně jsem si na jejich starosti hned vzpomněl při pohledu na tento obraz. A zoufající si bůh zaslouží skutečnou lítost. Stvořil svět, přírodě dal pevné zákony, ale bohužel lidem také svobodnou vůli. A svět se mu vymkl z rukou a žije si dál svým životem. Tvůrci zůstala jen odpovědnost. Situace skutečně k uzoufání, ostatně mnozí rodiče by mohli vyprávět…

Podobné žebříčky mají ovšem jeden zásadní nedostatek, totiž že jsou silně závislé na výběru hodnotících kriterií a tak na úhlu pohledu. S tím se ovšem potýkají i tak ctěné instituce jako Americká filmová akademie, má-li udělit Oskary, ale i něco bulvárnějšího, třeba soutěže o nejkrásnější ženu. Něco tak mnohostranného jako film nebo“baba“do jednoho žebříčku stěsnat nejde. A tak vznikají paralelně ještě žebříčky divácké nebo skokanské, hodnotí se tu hudba, tu sympatie, tu pohled sponzora atd.

S obrazy je to podobné. Vyzdvihnout jeden může znamenat jakoby potlačit, pominout nezpohanět druhý. A speciálně v případě Oldy Chvály by to byla nezasloužená křivda na obrazech, které jsem nevyjmenoval výše. Takže odpoutám-li se co nejvíce od svého subjektivna (lze-li to vůbec), pak si také musím všimnout určitých dalších námětových okruhů, kterým Olda Chvála věnoval pozornost. Jednak nám nabízí ženské akty. Přiznám se (a již jsem to napsal leckde a vícekrát), ženy mám radši naživo, a i z mně neznámého důvodu si myslím, že akty jsou spíše námětem pro sochaře a fotografy. Jakýkoliv můj názor by tedy nutně musel vyznít prázdně, šroubovaně nebo přímo hloupě, takže žádný nevyslovím.

Dalším okruhem jsou koně. U těch už trochu padla zmínka výše. Koně jsou téma hodně rozporuplné už ve své podstatě (o ženách to platí také, ale nerad bych, aby to vyznělo, že je srovnávám s koni). Kůň na straně jedné patří k tomu, čemu se říká „nejlepší přítel člověka“, v čemž vydatně konkuruje rozšířenějším psům a arogantní kočky nechává daleko vzadu na pomyslné listině vítězů. Ale současně je na straně druhé symbolem přírodní nespoutanosti a živelnosti. Kůň se prostě buď mazlí s pánem (nebo naopak), nebo zápolí s přírodou – pak k němu patří vítr, vichřice, bouře, zdivočelý příboj,… a kůň i přírodní živly svou nespoutanost pak společně nádherně demonstrují. Koníček někde se pasoucí je obrázek pohodový, spíše mírně kýčovitý. Kůň pádící vodu nebo se vzpínající proti bleskům je námět strhující a malíři zobrazovaný sice často, ale přitom neopakovatelně (nejedná-li se přímo o kopii nebo začátečnickou napodobeninu). Koně Oldy Chvály prostě nepřehlédnete. A to si ani nepomáhá barvou, vše zvládne černým uhlem.

U Oldy si ovšem lze všimnout něčeho, co pokud vím, zatím nikdo nezaregistroval. Že kůň má také ve svém postavení proti živlům svou moderní verzi. Nikoliv ovšem v autech, kde se to poněkud lacině nabízí už tím, že výkony motorů se stále ještě v rozporu platnou normou udávají v „koních“, ale v letadlech. Auto nemá se živly v podstatě nic společného, vzájemně se umocňujícího. Povodeň ho převrátí nebo odnese, dokonce i s řidičem, náledí ho shodí hanebně do příkopu. Ale letadlo, to už je pro živly partner, a musí jim být schopno odolávat, musí se s nimi stejně jako koně sladit nebo se jim vzepřít. To nám Olda přináší a ukazuje. A za zmínku stojí ještě jeden jeho „letecký“ obraz. Český pronárod či pseudonárod jako celek nemá rád své hrdiny, nejradši je zavírá do kriminálu nebo alespoň na ně plive v novinách či je dokonce odsuzuje k zapomnění. Není proto obvyklé, aby malíř, zvláště pak amatérský, vzdal ve svém díle hold třeba právě hochům z pověstné 311. perutě. Zasloužili by si více pozornosti než různí hopsahejsové povykující do mikrofonů na vyprodaných stadionech. Ale třeba si tam „někde nahoře“ někdejší piloti, navigátoři, palubní střelci,…mechanici povšimou, že alespoň tu a tam se najde někdo, kdo k jejich zásluhám, obětem a podílu na válečném vítězství není zcela lhostejný. Třeba dokonce budou v mezích svých nadpozemských možností schopni držet nad Oldou svou ochrannou ruku.

Olda Chvála ovšem hledá a přemýšlí ještě v daleko širších souvislostech, takže v jeho dílech se objeví i třeba náznak bájné Atlantidy, ba i věci sice reálně vypadající, ale přesto obtížně srozumitelné, pokud nevíme, z jakých pohnutek vůbec vznikly. Můžeme si sice něco domýšlet, spekulovat, odhadovat, ale bez kontextu obrazům prostě neporozumíme. Ale možná je to tak dobře, život v prostředí mírného tajemna je přece jenom zajímavější.

Tolik tedy moje vyznání obdivu k obrazům Oldy Chvály. A budete-li mít obdobné štěstí se s ním setkat osobně, nedejte se zmýlit jeho legráckami a srandičkami. Bude před vámi stát skutečný filosof (a když to třeba ani sám neví).

hony 20.10.2011