Pracovitost a absolutní zaujetí. Golem na malé stoličce. Rozzářená tvář, nadhled a stále dobrá nálada. Každý prst ruky změněný na štětec …. No, tak to už by byla nadsázka a ta u Pavla Černoška, zvaného přátelsky též Pablo Břidličník, asi opravdu není nutná, i když žádná by asi nebyla zase tak veliká. Pavel si sedne klidně na nějakou podezdívku, položí si desku sololitu mezi nohy, vypráví vám vtipy a přitom šťouchá mokrým štětcem do sololitu. Za chvilku Vám to nedá, koukáte, co to tam dělá za nesouvislé skvrny, chvíli si myslíte, že jen tak otírá štětec, aby ho zbavil zbytků barev - a najednou jako zázrakem je z toho obraz, kde každý dotek štětce měl do té doby netušený význam a důležitost. Jistě, Pavel maluje většinou stojanu (poblíž se nachází jeho milá manželka Katka, zajišťující mu veškerý servis), ale asi by vám dělalo problém najít okamžik, kdy Pavel nemaluje. U něho je to jako dýchání, ať dělá cokoliv, ještě maluje. Pustí se do všeho – od kopií mistrů přes zátiší, technické výkresy, portréty až po preferované městské scenerie a krajiny. Žádné téma pro něj nepředstavuje problém (tedy z pohledu zvenčí, co přitom prožívá on, to se asi nedozvíte) – jistě platí stará zkušenost, že to, co navenek vypadá jednoduše (a co by tedy zvládl každý), je opravdový problém a kumšt, jakmile se o to člověk pokusí sám. Pavel měl prostě štěstí na sudičky. Jedna mu přisoudila talent, druhá píli a třetí Katku.

hony 17.1.2009