Jiří „Chorche“ Bartošík přistupuje ke svým obrazům tak trochu jako Alexander Dumas ke svým románům. Ten měl prohlásit, že „historie je hřebík, na který věší své příběhy“. Pro Jiřího Bartošíka je realita také takovým hřebíkem, na který věší svoje obrazy. Protože také rád fotografuje, nevidí už zjevně žádnou nutnost také ve svých malovaných obrazech realitu dogmaticky respektovat. Navzdory volnému zaházení s tím, co vidí ostatní, je zajímavé, že Jiří neujíždí až do nějaké nepochopitelné abstrakce, okolní svět je v jeho obrazech stále přítomný. Pravděpodobně měl Jiří v dětství štěstí (jaké měl málokdo), že v něm základní škola, známé to pohřebiště tuzemských talentů, neutloukla hravý dětský pohled na okolní jsoucnost. Navzdory svému zralému věku přistupuje k malování s dětským zaujetím, s dětským úsměvem a s dětskou spontánností – výsledkem ovšem není dílo infantilní, ale vyzrálé, které sledujeme jako diváci rovněž se zaujetím, s úsměvem i s diváckou spontánností. Díváme se na svět očima Jiřího Bartošíka a současně se vracíme někam do dětských let, kdy svět byl jedna velká a velice zajímavá hádanka, v níž bylo všechno možné a když to možné nebylo, tak nám to dětská fantazie přikouzlila. Proto mohou být obrazy Jiřího Bartošíka ideálním průvodcem pro všechny, kterým hrozí pohlcení vlastním mrzoutstvím a stařeckou zkostnatělostí, průvodcem, který je alespoň na chvíli vrátí tam, odkud přišli, k věcem, lidem, místům, jevům i snům dávno zapomenutým. A kdo se obrazy Jiřího Bartošíka vést nenechá, pro toho zemřela už i poslední naděje.

hony 7.3.2009