Dámy a pánové, kolegové a přátelé!

opět se scházíme kolem křesla, v němž sedí náš host. Je to další dáma, která se uvolila odpovídat na naše všetečné otázky. Existuje jisté latinské rčení, které tvrdí, že jméno člověka označuje i jeho vlastnosti. Mohu Vás ujistit, že v tomto případě by se staří Římané zmýlili. Ale to už snadno posoudíte sami. Před Vámi totiž sedí

Petra Zlá, přátelsky zvaná Tygřík alias Tygr

a jak ji znám, místo vrčení nám bude určitě docela vlídně odpovídat. Začněme se tedy ptát:

1. Téměř povinná první otázka: Jak se ti sedí v křesle pro hosta?

Děkuji, docela dobře. Jen se bojím, co zase řeknu, nikdy se na žádný rozhovor nepřipravuji a pak řeknu třeba i co nechci.

Ale tygříci jsou přece hodní,ne? To je celkem jednoduché. Za svých mladých let jsem byla na jednom ještě pionýrském táboře jako vedoucí a při vám všem jistě známém bobříku odvahy jsem na kolemjdoucí vystrašené dětičky s radostí vrčela jako tygr. Tak mi začali všichni říkat Tygřice. Časem se to trošku zjemnilo na Tygříka a už mi to zůstalo.

No, už si děláme srandu, že jsme jako Vincent a Theo. Bez sestřičky bych toho nemohla zvládnout tolik. Hodně mi pomáhá. A moje rodina doma? No, to je na delší a spíš osobnější rozhovor. Jsem se svým patláním tiše trpěna, ale dcera je mým výborným kritikem. Sama nemaluje, ale dokáže vidět chyby laickým okem, což je u zrodu obrazu velice dobré.

Myslím, že jeden z mých praprapředků maloval, ale asi to žádná sláva nebyla. Jinak trochu maluje moje nejmladší (nevlastní) sestra, ta dokáže vykouzlit krásnou atmosféru domova svými milými naivními obrázky.

Když mám před sebou připravené bílé plátno, tak mi fantazie pracuje na plné obrátky a docela jasně vidím, co bude namalováno. Samozřejmě, že realita je pak trochu jiná. Buď používám náměty ze svých fotografií nebo podle předem vytvořené kresby. Často se mi ale stane, že uvidím nějaký obrázek třeba v časopise, hned se mi zalíbí a řeknu si, že by to mohl být pěkný obraz. Pak námět jen překreslím svým stylem. Kresbičky nejčastěji dělám jen tak, když mě něco napadne, nebo mám chuť si „vyčmárat ruku“, třeba i z pocitů, které zrovna prožívám. Pak tyhle kresby použiji i v obrazech. Kresba je důležitá, protože když pokreslím plátno, nerada pak něco měním. Ráda se do kresby pouštím v klidu a ruce dovolím, aby jen naslouchala srdci a kreslí si skoro sama J. Pak už si hraji s barvami, protože je mám moc ráda. Vidím svět v barevných ploškách, mezi liniemi tvarů. To, co pak na plátně postupně roste, mě samotnou někdy překvapí, někdy i pozlobí, že to není přesně podle mé původní představy.

Docela jednoduchou. Na samotě u lesa. I když to je spíš představa mého ideálního života a na dovolenou bych pak jezdila mezi lidi do města J. Ale i pár dní u moře bych brala, jen mě děsí davy lidí. Miluji klid, ticho a samota mi nevadí.

Umím, ale většinou nadávám a vztekám se, když jsem sama. Nebo svou zlobu udusím, ale to není dobře. Člověk má ze sebe dostat své emoce. (Aby nepřišly nemoci).

Nějak se řídím svou intuicí. Některé lidičky si oblíbím, ani nevím proč, k jiným je cestička dlouhá…Nemám ráda ty, kteří nemají rádi přírodu, za kterými zůstává pusto a prázdno, kteří jen nadávají na všechno a nevidí nic dobrého kolem sebe. Nemám ráda prázdné řeči. Nesnáším pomluvy a drbárnu v jakémkoli provedení. Mám ráda lidi, na které se člověk může spolehnout, kteří si svým způsobem stojí za svým. Všeobecně nemám ráda konflikty, takže i lidi, kteří je vyvolávají a neumí nebo nechtějí je řešit, zrovna nemusím. No, každý jsme nějaký, a bůhví, kolik lidí nemá rádo mě,(a třeba pro stejné věci, které jsem tu napsala), tak už toho nechám.

J.Ž.: Koupila bych si ten svůj vysněný domeček na samotě u lesa , zabezpečila bych dceru, protože chce studovat a pak žít ve Finsku, taky bych si zařídila krásnou galerii a vystavovala tam obrázky, které bych nakoupila hlavně od amatérských malířů, aby měli na barvičky a plátna . No, ale protože vím, že se mi to nestane, tak si budu dál snít v paneláku a doufat, že dcera si poradí se svými sny lépe, než já….

Hmmm, tak tyhle otázky zrovna moc ráda nemám. Ráda si vychutnám dobré i skromné jídlo, když mám na něj chuť, barvu – no asi červenou, oranžovou a modrou, ale s těmi je to trochu složitější, záleží na náladě, u zpěváků –snažím se aspoň trochu mít ráda ty, co poslouchá dcera, abych to doma přežila, (člověk přijde časem na chuť i tomu, co dřív zavrhnul), jinak stará dobrá kvalitní klasika. Z vážné hudby si ráda poslechnu Vivaldiho a Bacha. A rozhodně nemusím dechovku. Co se týče spisovatelů, tak kdysi to byl Wolker, Foglar, Batlička, Klosterman, teď si občas něco přečtu na doporučení dcery, takže to je většinou finská literatura, (docela ujde), jinak čtu knihy o malování a různou duchovní literaturu a autorů je spousta.
Obdivuji každého, kdo dokáže něco vytvořit rukama. Proto taky mám ráda dobré staré kvalitní věci, které se dnes třeba i válí po půdách a čekají, až je někdo zase objeví. Seriál? Těm se skoro vyhýbám, ale teď třeba koukám na Ranč. A máme nahraný seriál Červený trpaslík, tak to jsou takové téměř každodenní dávky dobré nálady. Jinak si raději vychutnám starý český film.
Knih mám doma spousty, a většinou se ráda vracím k těm, které nějak souvisí s mými sny, a u kterých na chvíli zabloudím zpět. A kdybych si musela vybrat jednu, bylo by to dost těžké. No, možná Malý princ, ten je aspoň tenký .

Máme už 15 let siamskou kočku. Je to člen rodiny a o respektu se u koček moc mluvit nedá. Jinak máme pár sklípkanů, jednu vodní želvu a krajtu královskou. Naším bytem ale prošlo i několik morčat, osmáků, myší, potkan, vodní hadi, nějaká ta ještěrka, chameleon, dokonce jsme odchovali i dvě štěňátka, původně určená na skrmení. No, taková malá ZOO.

Asi v Dubrovníku, ale já svět na dálku neměřím. Někdy je daleko mnohem blíž a naopak.

To asi řekne každá máma, že narození dítěte, takže nejsem výjimkou.

Možná všechno a možná nic, snažím se brát život tak, jak přijde a vážit si všeho, co mám a můžu prožít. Samozřejmě, že občas člověk, když je mu těžko, lituje, že něco udělal nebo neudělal, ale všechno má svůj smysl a nakonec zjišťujete, že život je jedno velké puzzle a ty dílky k sobě vlastně pasují. A cíle? Občas z legrace říkám, že už to nějak doklepu J, cíle jsem měla v 18letech, teď zjišťuji, že život je o něčem jiném. Důležitá je cesta, ne cíl. Chci, aby lidé, které na této cestě potkám, měli na mě milou vzpomínku. Nechci v jejich srdcích zanechávat tygří škrábance, spíš hebký otisk kočičí tlapky…

Ve svých kresbičkách jsem často nacházela různé symboly a bezděčně nakreslené čáry a chtěla jsem vědět trochu víc. Cestička života mě přivedla k jedné bytosti, která mě do těchto tajů zasvětila a otevřela mi další dvířka k tajemstvím bytí. Každý, kdo se automatickou kresbou zabývá, ji má jinou, nejvíc obdivuji ty, kterým je dána bez jakékoliv průpravy a dokáží číst ve sdělovaných obrázcích. Nejsem až tak dobrá, abych tu podrobně vysvětlila, o co kráčí. Spíš záleží na tom, kdo čemu věří a potřebuje nápovědu nebo potvrzení. Já nedokážu ze svých kreseb vyčíst problém nebo diagnózu, ale vím, že ta sdělení shůry pomáhají. Nechci být fanatikem v žádné oblasti, to je spíš na škodu. Když kreslím automatickou kresbu nebo energetické obrázky,“vypínám“ mozek a poprosím o inspiraci a sdělení buď pro dotyčnou osobu nebo problém. Je to zvláštní pocit, když nemusíte přemýšlet nad barvami, čarami a smyslem jako takovým.

No, říká. Taroty mám doma a dost často je vykládám sobě i druhým, ale beru to s nadhledem. Numerologie je mi taky blízká a z čísel se dá překvapivě vyčíst spousta zajímavých věcí. Protože jsem v podstatě racionálně založený člověk, věřím tomu, že vše kolem nás má svůj řád jako matematika, chemie, fyzika atd., jen některé věci zatím ještě nechápeme a i dnes přicházíme na spoustu věcí i omylů, které se dřív braly jako jasná a neměnná fakta. Takže ta krásná tajemství, kterým někteří věří a jiní je zatracují prostě jsou a budou vždycky, jen trochu posunutá do své doby. Čemu budeme věřit a nevěřit třeba za 200 let? Všechno se vším souvisí, to je ta největší pravda, jen se z toho propletence někdy nedokážeme vymotat.
Co se týče tradic, líbí se mi, když je někdo dokáže opravdu prožít a vychutnat. Vánoce nejsou o hromadě dárků pod stromkem a Velikonoce o zajíčkovi, ale pro někoho třeba ano a ať si každý prožívá, co potřebuje a co chce. U nás se ani nekrájí jablko, ani nelije olovo… Asi by to nemělo ten správný půvab…

Někdy si říkám, že by bylo na světě líp bez lidí, ale to je vlastně nesmysl, i když se k tomu třeba jednou dopracujeme. No jo, jenže by nebyla AO a spousta milých lidiček s podobnou úchylkou, jako mám já – malování. Takže nic měnit nebudu, ať jde vše dle svého vyššího řádu, já budu jen tiše vnímat svět kolem sebe a zkusím mu občas dát o sobě vědět nějakým svým dílkem.

Já děkuji všem za všetečné otázky a za pozvání do křesílka, ve kterém se pomalu stáčím do klubíčka tiše si snít…. váš Tygřík

hony 4. 12. 2006

Dámy a pánové, přátelé a kolegyně, příznivci i fanynky našich textů!

Sny nám cestu klestí :))))

Rozhodla jsem se pro velikou změnu, dcera odešla z domu za svým životem, já odešla z města na vesnici a jsem v lese velmi často. Sestra mi dopomohla ke splnění mých snů a osud to nakonec zamotal tak, že na statku, který jsme si pořídily spolu, bydlí nakonec má dcera se svou rodinou. Mám krásnou vnučku, holt čas letí, zvířátka se z těch panelákových změnila na ta vesnická :), takže na zahradě se popásají koně, ovce, slepice.... po dvoře pobíhají psi a kočky a do města jezdíme jen na nákupy... tak nějak jsem si to přála, že?
Maluju už míň, není tolik času, i můj styl trošku změnil tvář, ale můj další koníček - "píchání medvědů" - je pro mě také relax. Tak to tak nějak střídám... Ale nejraději mám procházky po lese se svým psem a snad se dočkám ještě i procházek se svou vnučkou :) Protože člověk nikdy neví, co bude za pár let...... Ať si to plánuje nebo ne....... Na venkově jsem šťastná a vím, že zpátky do města už nechci!

No, tak nějak - možná by to stačilo. Třeba za pár let bude zase všechno jinak :)))))))