Dámy a pánové, kolegové a přátelé!

Existují političtí dobrodruzi, kteří se v poslední době v honbě za vlastními prebendami a korýtky ohánějí též pojmem „obyčejný člověk“ nebo „obyčejní lidé“. Nevím jak Vy, ale já si umím představit třeba obyčejnou cihlu, už podstatně hůře obyčejného psa, ale už vůbec ne „obyčejného“ člověka. Kdo máte doma čtyřnohého přítele, asi mi dáte zapravdu, že každý (byť jenom) pes, je něčím zvláštní, individuální, odlišný. Obyčejný člověk by musel být nějakým unifikovaným debilem bez mozku, názorů, minulosti, nadějí a snů. Označit někoho za obyčejného“ člověka považuji za těžkou urážku, dokonce i v případě, že by se tomu označení dotyčný člověk z nepatřičné skromnosti ani nebránil. Jsem pevného názoru, že obyčejní lidé neexistují. Být obyčejný by znamenalo být stejný, ale žádní dva lidé stejní nejsou. Existují lidé známí, lidé málo známí nebo neznámí, přičemž veřejná známost člověka je velmi často dílem náhody nebo podmínek, na které on sám ani nemá žádný vliv. Existují téměř neznámí nositelé Nobelových cen i všeobecně známí hejkalové poskakující na jevištích. Není v silách mých ani nikoho z Vás učinit někoho známým více, než kam sahají naše komunikační možnosti, ale pořád máme možnost představit okruhu svých přátel a známých, či náhodných kolemjdoucích, člověka vcelku neznámého, ale přesto neobyčejného, individuálního, obdařeného jistými schopnostmi, znalostmi, zkušenostmi či životní moudrostí. A já bych Vám dnes rád představil jednoho člověka sice neznámého, ale zcela jistě neobyčejného. V pomyslném „horkém křesle“ dnes sedí pan

Rudolf Wunderlich,

kterému položím pár možná až nezdvořilých otázek, abych na jeho odpovědích demonstroval své výhrady k pojmu „obyčejný člověk“:

1. Nejdříve taková kádrovací bulvární směs - odkud pocházíte, kde bydlíte, jaké je či bylo Vaše povolání, oblíbená barva, jídlo, muzika, film, knihy,......hospůdka.........

Narodil jsem se v roce 1948, v roce, jenž se stal navždy "vítězstvím pracujícího lidu". Od té doby už pracující vítězili jenom ve frontách na cokoliv - od brambor až po toaletní papír. V takovém ovzduší jsem vyrůstal v Hranicích u Aše a zůstal tam dodnes. Po lesnickém učilišti jsem začal pracovat v lese jako dřevorubec a strávil tam většinu života. Pak jsem to změnil na lesního technika, odmaturoval jsem na Lesnické škole v Písku, posléze byl polesným na Ašsku. Zakončil jsem to šestiletým pobytem v místní továrně jako kvalitář. Moje místo v lesním závodě bylo zrušeno a tak mi nezbývalo nic jiného, než se s lesem rozloučit a to nebylo vůbec snadné. Oblíbenou barvu nemám, snad nejspíš ta zelená, ve které jsem chodil v lese v uniformě. V jídle vybíravý nejsem, sním všechno, pochutnám si na rybách a na zelenině, přivítám svíčkovou, a ze sladkého všechno co existuje, nejraději ve větším množství. Z hudby dávám přednost opeře (zvláště Carmen), miluji francouzské šansony, knihy spíše naučného povídání - o zahradách apod., beletrii ale čtu také. Mám výhodu, manželka byla skoro celý život knihovnicí, takže jsem se dostával ke knihám velice snadno a mohl si vybírat. Hospůdku žádnou oblíbenou nemám. Jsem nekuřák a abstinent a to se jaksi na nějaké sezení ve společnosti nehodí. A pak - řešení světových i státních problémů u piva není moje parketa.

Do lesa mě to táhlo už od malička. Jednou jsem byl rodinou vyslán do fronty pro brambory, počítal jsem lidi přede mnou a dospěl ke čtyřem stovkám. Tak jsem se sebral a šel do lesa. Co se dělo doma, když jsem přišel bez brambor, to si neumíte představit. Od 17 let se mi mé přání splnilo, byl jsem celý den v lese. A nevadilo mi, když lilo jako z konve, když chumelilo a byl metr sněhu, když slunce pálilo a komáři měli u mne slet, prostě - do práce se šlo vždycky a s chutí. Co jsem se našlapal kilometrů pěšky, s nákladem motorové pily a všeho potřebného nářadí, to bych asi nespočítal. Pak přišla v práci svačina, sedl jsem si na pařez, krájel nožem chleba a kůrky házel mravencům (asi si mě pamatují, lezou mi i teď, po tolika letech, do domku a já je marně vyháním). Jsem člověk lesa, když přijedu do města, tak mě všechen beton a hluk přímo zatloukají do země.

Vztah k přírodě? Já se cítím jako součást přírody kolem mne a žijeme spolu ve vzácné shodě. Já se jí snažím vší silou neubližovat, to bych raději ublížil sám sobě, a ona mi to tak nějak oplácí. Spolu pěstujeme kytičky, keře a stromy a rozumíme si stoprocentně. Na zahradě už šumí vysoký les, který jsem vypěstoval ze semínek. Mám místo pro všechno živé i neživé, teď čekám na nájemníky v paneláčku pro místní havěť, jak vtipně kdosi nazval můj výtvor. Na zahradě v budce už pilně pracují sýkorky a já se těším z jara kolem sebe jako malý kluk.

Kvůli těžce nemocné manželce jsem šel do předčasného důchodu, starám se o ni čtyřiadvacet hodin denně. Tak nevím, co bych mohl vidět pod slovy "volný čas". Stále je přede mnou nějaký úkol - jak v domácnosti, tak na zahradě. Vlastně já mám volný čas stále, je ale naplněný nepřetržitou prací. Doma je to vaření, úklid, mytí nádobí (okna - fuj!), na zahradě jsem udělal velké změny . Místo neplodných stromků jsem založil jakési "arboretum" a už se všechno začíná rýsovat. Keře i stromky přečkaly zimu a teď čekám, jak se budou mít k světu, jsou jich desítky a desítky. Občas udělám z kmene stromu lavičku /už jsou tři/, sezení a závětří "na kafíčko". Od přírody jsem zvědavý a to se projevuje v další činnosti. Tak dlouho mě zajímalo, co zpívají francouzští šansoniéři, až jsem se začal učit sám francouzsky. Právě podle písniček, podle televize… teď se už s Francouzem slušně domluvím a učím se dál a dál. Před nějakým časem přišla zvědavost další - lákalo mě čínské písmo, co se v něm skrývá, jak se sestavuje . Tedy jsem se do toho pustil a stojí to za to - zvláštnosti toho písma jsou opravdu k nezaplacení. Teď už některé znaky v televizi poznávám i umím napsat, mám dokonce z Číny noviny. Představte si - přípitek "na zdraví" se přeloží do češtiny "vysušit sklenku", takových roztodivností jsou tam tisíce.

V lese jsem strávil skoro celý život. Od učiliště až skoro do doby důchodu. Ale i nyní mě to do lesa táhne, kontroluji tam stromy, které jsem před 40 lety zasadil, v noci se mi ve snu vrací všemožné práce a tak jsem ráno z kácení docela unavený. Téhle lásky k lesu se nedá zbavit, tam jsem skoro doma, tam si čistím hlavu od přemýšlení.

K "západním sousedům" jsem nakukoval rád a s chutí. Západní hranice byla za komunistů střežena jaksepatří - zoraný pás země, elektrické dráty, psi, pohraničníci, to všechno působilo až hrůzostrašně. A okolní lesy plné "pomocníků pohraniční stráže“, místních lidí, kteří měli přístup na houby tam, kam už nikdo jiný nemohl, a kteří sledovali každé hnutí čehokoliv. Já jsem měl propustku tzv."za dráty", za neprodyšnou hranicí byl totiž ještě český les a také se tam občas muselo pracovat. Každý takovou propustku nedostal, já jsem měl dobré výkony, mne tam potřebovali. Členové strany a členové Brigády socialistické práce většinou byli v práci méně použitelní, i když prověrky by měli v kapse hned. Za těmi "dráty" nás samozřejmě také hlídali, ale přesto jsem stačil utíkat až do Německa a tam bláhově dýchal s chutí vzduch - podle mne vzduch svobody. Kolikrát jsem se dával do řeči s německými lidmi, i s těmi v uniformě. Jednou se mi to málem nevyplatilo. Jeden z nich byl novinář a napsal o našem rozhovoru celou stranu do německých novin. I když jsem tam nebyl jmenovaný, tak se z rozhovoru dalo poznat, o koho se jedná. Někdo mě přijel varovat a já čekal, kdy zazvoní uniformy u naší branky. Prošlo mi to ale bez následků, měl jsem namále. Nevím, co mě tak lákalo stoupnout si nohou na mech ve svobodné zemi. Asi mám v sobě něco dobrodružného, stalo se, že jsem kilometry utíkal před vojáky, kteří měli podezření na nějaký styk přes hranice, stalo se, že důstojník mě honil až k baráku s pistolí v ruce. Já ale už klidně seděl doma, byl jsem rychlejší. V té době jsem za hranicí získal přítele, německého celníka. Toto přátelství trvá už přes 30 let a stále se navštěvujeme a máme si co říci.

Vztahy s pohraničníky nebyly vcelku žádné. Oni měli svoje zákazy a byli vystrašení je překročit. Takže se s námi nebavili a my s nimi taky ne. Důstojníci - to bylo jiné kafe - ti si dovedli vyskakovat až moc. Většinou to byli lidé ne příliš chytří a tak si to vynahrazovali mocí. My jsme při přechodu zátarasů kolikrát stáli v zimě hodiny u drátů a čekali na ně, aby nás pustili zpátky domů, měli nad námi neomezenou moc.

Na zdolávání komínů mám jednoznačný názor. Je to nesmysl a nemá to žádný význam. Jenom se určité skupiny lidí, kteří sami nejednotní a placení kdovíkým, se snaží zviditelnit. Ještě je v paměti desetileté umělé dušení obyvatel Plzně, kdy ochránci přírody nedovolili vybudovat obchvat města. Nakonec se stejně postavil, jenom 10 let měli všichni o zábavu postaráno. Ne, tihle lidé ve většině případů nejsou přírodě nic moc platní.

Je všeobecně známo, že přírodě v první řadě škodí člověk. Vezměte si jenom to, jak bylo v minulosti naloženo s potoky a řekami. Toky se narovnaly, břehy lidé obložili betonem, vykáceli lužní lesy (jež byly přirozenou ochranou proti povodním) a hned bylo zaděláno na problémy se záplavami. Tam, kde voda dříve tekla oblouky a tím se zpomalovala, rozlévala se do luk, a tím se spotřebovávalo její nadbytečné množství, tam nyní letí voda korytem a k lidským obydlím. A takhle to bylo pokaženo třeba melioracemi a všemi možnými způsoby. Takže co bych zrealizoval? Mít přírodu ve větší úctě, nebrat ji, co si sama chytře vytvořila. Krátkodobý prospěch pro lidi je pro přírodu zničující.

Na tenhle problém je potřeba se vrátit až do 18. století. Tenkrát některé chytré hlavy napadlo vykácet na Šumavě buky, duby a jedle. Místo toho se vytvořila monokulturní smrková jednota. Smrk rychle roste, má vcelku dobré dřevo - a problém byl na světě. Brouk má omezené možnosti. Dříve žral smrk a tam také zůstal, kolem byly listnáče a on až na další smrk nedoletěl /možná ho někdy zavál vítr/. Nyní má jídelnu kolem sebe, kam jen koukne. A tak se množí, žere, vítězí nad stromy. Pomoc nebude lehká a bude to dlouho trvat. Je ale těžké k tomu něco říci, vždyť ani odborníci nemají na tuhle věc jednotný názor, proto se hádají „ostošest“. Jedině uvést les do stavu jaký byl koncem 17. století.

Myslivosti se nevěnuji, nemám ji vůbec rád. Rozhodně bych nemohl vystřelit na živého tvora. Stále se hovoří o "přemnožení zvěře", ale na to je potřeba se dívat trochu jinak. Člověk se neustále zakusuje do přírody, ubírá zvířatům místo k životu, a ona si musí vystačit na stále se zmenšujícím prostoru. Nynějším zajícům se ani nezdá o spoustě remízků, kde měli dříve svá hnízda. Rozoral je člověk, aby měl "širé lány" pro svoji potřebu. Já si myslím, že se přemnožuje člověk a ne zvířata.

Slovo "solidarita" už bylo mnohokráte "vzato na hůl", když to někdo potřeboval. Já uznávám solidaritu v sociální oblasti, mladí do systému přispívají a staří a nemocní z něho čerpají. Pak se to všechno posune a tak je to dobře. Neuznávám solidaritu s těmi, kteří pracovat nechtějí, žijí nespořádaně, společnosti spíše škodí. Tam bych zavedl ostré podmínky, buď je přijmeš , nebo se starej sám. Se slovem solidarita se politikaří - dělníci musí být solidární, aby jim podnikatelé neubližovali, ale copak si dělník asi počne bez úředníka, inženýra, podnikatele - a zase naopak. Když podnikatele omrzí továrna a zavře ji, co bude dělníkům platná solidarita? Lidské vztahy je třeba udržovat na vzájemném pochopení a vstřícnosti .

Lenošit umím. Natáhnout se do křesla a okamžitě usnout, to by nebylo špatné. Zatím jsem k tomu ale neměl příležitost, až se to stane, tak vám dám vědět.

Co bych si vzal na ostrov? Považuji to za fikci a tak říkám - koš plný čokolády a loď mne může zachraňovat třeba za rok.

Já si myslím, že jsem měl život celý pěkný. Byly velké radosti a byly i smutné věci. Velkou radost jsem měl, když se nám narodili dva kluci a to hned najednou, také v listopadu 1989 jsem nevěděl, kam radostí dříve skočit, když jsem se procházel po Paříži, nyní, když jsem v důchodu a společně s manželkou po čtyřiceti letech od rána do večera spolu. Hůře bylo, když odešel někdo z rodiny navždy, když jednou jeden náš kluk ve školce spolknul velkou kuličku z počítadla a nevědělo se, jak to s ním dopadne, když nám chtěli prodat střechu nad hlavou a vystěhovat. Ale rád bych se dožil vysokého věku, je toho tolik, co chce člověk ještě udělat a prožít!

hony 29. 3. 2010