Krásné dámy, vážení pánové, milí přátelé!

Tradice mi velí zdůraznit myšlenku, která tu již vícekrát zazněla, totiž že neexistují „obyčejní lidé“, o nichž se nás různí samozvaní političtí parazité snaží přesvědčit a za jejichž „práva“ se za naše peníze hrdě berou. Již jsme řekli, že mohou existovat jen „obyčejní pitomci“.
Dnešní úvod se však přece jenom bude z tradiční zdvořilostní formálnosti poněkud odlišovat. Náš dnešní host je člověk z „obyčejnosti“ mimořádně vyřazený, ač by se to na první pohled ani nezdálo. Osobně jsem ho poznal za studentských let a už tehdy byl nápadný tím, že si uměl hrát se slovy (a přesto jimi něco sdělovat), uměl trousit různá „moudra“, aniž k tomu potřeboval vulgaritu a přitom uměl přinášet dobrou náladu, aniž toho mnoho řekl. Nediskrétně prozradím, že je inženýrem chemie, specialistou na makromolekulární látky a kaučuky především, žije (kdesi) pod Hostibejkem (Co je Hostibejk? – to byla kdysi otázka v nějakém televizním kvízu) a jeho život je dlouhé optimistické mládí (domnívám se, že věk přemoudřelé a mrzuté dospělosti nějakým zázrakem přeskočil). I když jsme se vzájemně během několika desítek let ztratili, nakonec mne objevil na internetu, ozval se, vnesl do mého života další radost, a já nepochybuji, že ji přináší i Vám, neboť Jura-Medvěd dosti často vystupuje na našich stránkách a vždy přitáhne pozornost. V našem pomyslném křesle tedy sedí

a je připraven obnažit své tělo, pardon opravuji, svou duši. Naslouchejme, čtěme, vnímejme ho pozorně, bude to stát zato:

1. Ta první otázka je za tu spoustu let už tak tradiční, že není možno ji prominout. Jak se Vám sedí v křesle, v němž budete podroben vyčerpávajícímu výslechu? Jen mimo tradici dodám, že máte právo nevypovídat, avšak cokoliv řeknete, může být použito…, ale s tím jistě počítáte.

To je dobrá otázka a jsem za ni rád. Asi takto. V pomyslném křesle se mi sedí pomyslně nesmyslně pohodlně, byť zaraženě, tedy překvapeně. Děkuji a šáteček.

Barvy rozeznávám. Nejraději mám teplé, pak všechny varianty zelené a modré, z nich zvlášť ctím snad tyrkysovou a pařížskou modř.
Hudbu mám rád melodickou, pomalou i rychlou, lyrickou i dramatickou. Nemám rád kakofonickou.
Zpěváci: Rottrová, Bobek, Suchý, Špinarová, Matuška, Černoch.
Malíři: impresionisté.
Vzory: Komenský, Baťa, Werich, Gándhí, Lobo, Shaw, London, Váňa, Seton, Franta, Gott, Zátopkovi, Šafra, Mendělejev, Mikeš, Gates, Žukov.
Znamení: kozoroh.
Pohlaví: samec.
Pití: voda.
Jím méně než dříve, rád a s povděkem.
Kouřím lehké cigarety.
Myslím, že mám rád lidi – zejména děti. Obecně obdivuji a ctím ženy, moudrost a odvahu.
Alergie: na lidskou hloupost, zejména ve spojení s pýchou a bigotností.
Vzdělání: ano.

Mou literární prvotinou byl dobrodružný vědecko-fantastický román „Kačer Donald“ sepsaný autorskou trojicí Šafránek-Bébar-Krampolová někdy v roce 1955, tedy v mých 7 letech. Často se k němu i dnes vracím, listuji a hledám v něm odpovědi na palčivé otázky doby po smyslu našeho bytí.

Vedle výuky na ZDŠ, tedy kladného vlivu některých učitel- ů, -ek, na mne v dětství svým humorným veršováním působil můj o pět let starší bratr Olda. Jeho vliv se projevil již v 5. třídě, kdy jsem zveršoval vlastnosti a přednosti mých spolužáků, například tak, že „Parma, velký strojník, vynalezl hnojník a protože ho zajímá i elektrika, hnojník sám od sebe skučí a bliká“. Šlo o zjevnou projekci Oldova génia, který se mezi mladými turisty proslavil verši „Na vrcholku kopce nervově se zhroutil, volal ‘Nechte mne tu zemřít’ a očima kroutil.“

Díla zveřejňuji sporadicky. V posledních letech jsem se angažoval na literárním serveru Epika Jana Medka, to ale hlavně proto, že se mi líbil jeho geniálně vymyšlený hravý a soutěživý systém, krutostí doby a zbídačením admina uvržený nakonec do propadliště dějin internetu. Na Epice jsem postupně v letech 2005-2010 zveřejnil více než 100 básní, epigramů, úvah a povídek, dokonce jsem zkusil i překlad povídky „Živá smrt“ ruského spisovatele a filozofa Jurije Mamlejeva.

Již v raném středověku života – v době mé základní vojenské služby v Československé lidové armádě (1971-1972) - jsem se stal skorovězněm svědomí, když na mne velitelstvím Čáslavského tankového pluku byly uvaleny sankce poté, co zradou vešly ve známost mé básně popisující život prostého vojáka v kontrastu s velkopanskými excesy některých oficírů. Gulagu v Sabinově jsem se sice vyhnul, nicméně zmrazení hodnostního postupu nikoliv, ač prý se velitel pluku soudruh plk. Ort, který „z kurvy udělal manželku a z nás vojáky“, prý při pročítání mé zabavené tvorby smál na celý gazík a moje četa chemické a radiační ochrany pak následně dobyla titulu „Vzorná“.
Po dlouhých letech sebereflexe a osobního růstu jsem pak postupně dospěl až do stadia, kdy jsem byl sympatizujícími spoluautory na již zmíněné Epice vyzdvižen na post nejoblíbenějšího autora, což pak na tomto literárním serveru působilo dlouhodobé inspirativní tvůrčí napětí, které bylo živeno i tím, že jsem tam nějaký čas působil jako „šerif“, jedněmi milovaný, druhými nenáviděný. Pozice pro mne optimální. Za dílko „Projev prezidenta v Čechách“ jsem zde dokonce obdržel diplom a knihu, už ale nevím kterou. Velice rád a často na ty plodné časy vzpomínám.
Nejaktuálnější ohlasy na moji tvorbu, rozpačité až kladné, lze nyní občas nacházet na serveru krausmagazin.cz – a tam mi za to, věřte nevěřte, dokonce i platííí!

Otázku nevnímám jako provokativní. Rozdíly v mentalitě tu nepochybně jsou, což je poučné, zajímavé a pozoruhodné. Jelikož se cítím být světoobčanem, jsem každému folklóru otevřený. Vždyť každá z mých dcer je také poněkud jiná, stejně tak moji vnuci, ale rád je mám všechny stejně. Kdyby tomu tak nebylo, zajisté bych spadl sám do jámy, kterou bych si vykopal.

Můj vztah k výše uvedeným projevům lidského génia je přátelský. V dětství jsem miloval ilustrace Ondřeje Sekory, vlivem bratra, milovníka Haška, i Josefa Lady – ten mne doprovází dodnes. V letech jinošských a raně středověkých jsem tíhnul k malířům naivním v čele s Henri Rousseauem, ale i k Janu Zrzavému, Františku Tichému. Bavil jsem se humornými příběhy kreslíře Herlufa Bidstrupa. Lety jsem vědomě i podvědomě nasával a vstřebával světy nejrůznějších mistrů malířů, třeba takových Modiglianiho, Kleea, Picassa, Janečka, Daliho a mnohých dalších. Jednoznačné favority nemám. Dosti podstatnými jsou pro mne, vedle díla, i životní příběh a lidské kvality.

Tož, asi sekeru, křesadlo a dalekohled.

Moje žena a náš kocour Mikeš.

Myslím, že existují a že dělba má smysl nadčasový. Současně vím, jak je výhodné ovládat práce veškeré. Vyplatí se to zejména v situacích výjimečných a nouzových. Děkuji, maminko, s tím, že nekojím, jsem se už smířil.

Jsem člověk celkem klidný a rozvážný. Nicméně hloupost provázená tupostí a nadutostí, která je necitlivá k okolí mne dokáže zmobilizovat zcela mimořádným způsobem.

Slovo kariéra mi říká: „Ty vole! Jen v případě požáru!“

Jura, Juraj či Juro Janošík byl slovenským Robinem Hoodem. Proslavil se i za hranicemi Slovenska. Trpěl na háku. Já na tom nehodlám nic měnit. Stačí, že jsem přišel o část iluzí o Husitech.

Kdy to letí?!

Nejdále jsem byl v Dallasu, Texas, USA. Byl jsem tam pracovně v září roku 1998. Šlo o dosud historicky první a jedinou účast na chemickém veletrhu v zámoří. Prezentovali jsme tam české kapalné kaučuky. Tehdejší pobyt v USA tehdy trval 20 dní, během kterých jsem procestoval velký kus Nového Světa a navštívil státy Ohio, New Hampshire, Massachusetts, Rhode Island, Tennessee, New York. Východním směrem jsem se nejdále dostal v roce 2002 do Nižněkamsku v Tatarstánu. To byla rovněž pracovní cesta, v rámci mé čtyřleté „mise“ v Ruské Federaci.

Samotu ano. S Mírou. Samotku nejspíš ne.

Ptáčky krmím. Útulky pro psy zatím nenavštěvuji. Kocoura Mikeše (* 1.11.2007) jsme si vychovali od mala doma v bytě a pak jsme ho postupně adaptovali k nyní již trvalému životu na zahradě. Mikeš patří k bytostem, které mám na tomto světě nejraději. Milé je, že on asi má podobný vztah ke mně - očividně by mi i chtěl pomáhat při práci, leč jinak jasnozřivá příroda s takovou možností při projektování a konstrukci malých kočkovitých šelem nepočítala. Asi proto, že člověka vymyslela až úplně nakonec.

V 9.D, s nadšenou podporou imbecilních spolužáků Cinádra a Holopírka, jsem v kabinetu biologie zavřel a zamkl starého suplujícího pana učitele Poláčka. Připadlo nám to geniálně chytré a vtipné. Dodnes se stydím, že jsem se, jako praktikující pionýr, nezasadil o Poláčkovo vysvobození. Mučení učitele tehdy sice bezprostředně souviselo s neovladatelnou produkcí a působením testosteronu v našich juvenilních mozkovnách, ale u mne lze prameny toho vysledovat již ve 2. třídě, kdy přináším domů ŽK s první mravnostní poznámkou, že „Dělal šaška u zubaře.“br>

Ne. Tedy, nepočítám-li Stvořitele či kdo to je. S ním i rád pokecám.

1. Učte se.
2. Učte se.
3. Učte se, vy pitomci pitomí!

Umělec je ten, kdo „umí“. Pokud se ale mají věci opravdu dařit, musí se nejen umět, ale i chtít a moci. Nejen peníze daňových poplatníků, tedy naše, ale i jejich, tedy naše, vůle a touhy musejí neustále směřovat do všech vyjmenovaných vrcholů magického trojúhelníku. Skutečnost, jak známo, je ale běžně taková, že všichni by chtěli, ale málokdo může a/nebo umí. Když se to všechno sejde naráz, říká se tomu zázrak. Když ne, je to … všichni víme co.

Napsal bych asi toto: Ahoj! Moc Vás všechny zdravím z Vaší minulosti. Tady jsme všichni zdrávi a v pohodě. Podražily vejce a vanilková zmrzlina. Už nevím co psát, tak zatím.

hony 26. 3. 2012