Dámy a pánové, kolegové a přátelé!

Že se zde setkáváme vedeni filosofií pravící, že neexistují obyčejní lidé, už se asi stalo pravidlem. Navzdory tomu, že neobyčejnost každého člověka tu máme jako nepsané motto, neobyčejnost každého člověka znovu a znovu překvapuje. Dáma, kterou tu dnes vyzpovídáme, si zcela nedávno v diskusi stěžovala v tom smyslu, že všichni kolem prožívají zajímavé životy a mohou o nich poutavě vyprávět, což ona neprožívá a nemůže. Dnes tedy nebudeme její neobyčejnost dokazovat Vám, ale jí, a věřím, že bude nakonec sama překvapena. Vás totiž nijak zvlášť už překvapit nemůže, znáte ji z diskusí na různých portálech věnovaných amatérskému malířství, sama aktivně maluje, různé legrácky jí nejsou cizí, a kdo byl v Dřevohosticích 2010, už se s ní potkal a také ví, že jí žádná legrácka není cizí. V pomyslném „horkém křesle“ dnes sedí paní

Soňa Hubáčková, řečená Sun neboli Sluníčko

Posviťme si tedy na ní ostrým reflektorem našich otázek a podrobme ji výslechu vyššího stupně :

1. Tradiční začátek: jak se Vám sedí v našem „horkém křesle“?

Se zavřenýma očima krásně a pohodlně. Ve chvíli, kdy oči otevřu a vidím davy zábavychtivých diváků, křeslo se rozpálí a polije mě rum. Abych mohla odpovídat, pak musím dostat rum z lící do žaludku. Byly doby sametově-porevoluční, kdy mě přesvědčili, abych šla něco ze svých pracovních zkušeností povídat zájemcům. A já svolila, myslela jsem, že si sedneme někde v hospůdce u kafíčka, a lidi se budou ptát a já odpovídat. Omyl. Nebyla to hospůdka, ale kino, kde v hledišti sedělo možná 200 lidí s rozšířenýma očima, a pro mne bylo připraven stolek na podiu. Při mé stydlivosti jsem pořadatelům oznámila, že dokud mě nenapojí alespoň půl litrem alkoholu, že na podium nevylezu. Nakonec to dobře dopadlo, alkohol jsem nepila a při koktání odpovědí jsem si pomalu zvykala. Další přednášky už byly jednodušší. Vlastně to bylo prima.

Myslím, že při čtení odpovědí a mých zpovědí, znalci povahopisu určitě poznají v jakém znamení jsem se narodila, ale pro ty, kteří nemají znalosti horoskopů, jsem Střelec a je to znát ?. Podle toho také bude vypadat moje zpověď. Nejraději mám barvy svého domova ? teplé žluté a oranžové odstíny. V jídle jsem nevybíravá, mám ráda všechno od špekáčků po opulentní hody české a moravské kuchyně, ale nejím vnitřnosti a krev, a ještě nikdo mě nedonutil jíst koprovou omáčku, která vypadá jakoby si v ní nějaký muž vypláchl holicí strojek navíc politý nějakým strašným parfémem. Miluju koně (frísany) a pejsky, nejraděj jezevčíky, z mořských je to kosatka, ale všechna zvířátka, která mají méně než osm nožiček jsou mi milá. Hudbu si vybírám podle momentální nálady, takže se nezříkám žádné, jen mě děsí technoparty, i z dálky, protože to je vymývání mozků aniž by to posluchači tušili. Jinak se musím přiznat, že bytostně nemám ráda Káju Gotta a Helenku Vondráčkovou. Proč, to by byl další román.

Jednou jsem dostala dárek, keramickou tabulku a na ní napsáno: Čestný titul Sluníčko firmy. Pak těch Sluníček přibývalo a tak vnikla moje přezdívka. Jako hodně mladá jsem měla přezdívku Lomikar, kvůli kudrnaté hřívě, která zdobila mojí hlavu. Ne, že by se mi nelíbilo mít tu hřívu dál, ale jsem ráda, že tahle přezdívka byla zapomenuta.

Hm, profese. Nejsem ničím vyučená, a když mě nepřijali na výtvarnou školu, maminka mi zajistila místo v továrně, kde jsem 13 let pracovala jako letovačka. Pak po dramatické výpovědi jsem nastoupila na OPBH v Praze 2 a dělala předpisovatelku nájemného a vlastně jsem u toho zůstala i po revoluci, když bylo OPBH zrušeno. Večerně jsem vystudovala střední ekonomickou školu, čímž jsem si platově polepšila. Místo devíti set korun měsíčně jsem obdržela nepředstavitelných třináct set korun měsíčně. Brala bych jakoukoliv práci, ale nemůžu říct, že by to byla práce, kterou jsem chtěla dělat. Takže spíš nutnost, protože jak šel čas, chtěla jsem být prezidentkou a královnou, později učitelkou a pak zase geologem, archeologem nebo astronomem. Nesplnilo se nic, možná k užitku lidstva .

Pravda, měla jsem problémy, tedy spíš oni se mnou, třeba neshody v továrně mě vedly k tomu, že jsem dala okamžitou výpověď. Ale největší zábava byla právě na OPBH, kde jsem při ředitelské schůzi chtěla zabít hlavního šéfa ZO KSČ. Zachránilo ho jen to, že moje kolegyňky mě za nohy stáhly ze stolů, po kterých jsem lezla a sápala se na něj. No a dostala jsem výpověď. Ta se však nakonec nekonala, protože jsem byla v nějakém programu státního cílového zaměření na počítače a výpočty nájmů atd. a byla jsem tolik dobrá, že jsem byla nepostradatelná, dokonce víc, než ten zmetek.

Už jsem psala na začátku, že jsem chtěla mít malování jako profesi a dělala jsem přijímací zkoušky na školu. Zkoušky jsem sice udělala, ale bylo nás moc. Mohla jsem se odvolat, ale doma už bylo připravené místo ve fabrice. Takže hodně zklamání a nechtěla jsem se už o cokoliv pokoušet. Pak přišla rodina a nebyl čas. Teprve těsně před důchodem jsem si zase vzpomněla na mého koníčka a pátrala po internetu. Našla jsem kurzy pro dospěláky a seniory, přihlásila se a tam pak zase narazila na webové stránky AO a hned potom na AMART. A tím to vlastně začalo.

Můj tatínek, skvělý člověk, nevyučený lakýrník, utekl k cirkusu a pak, když byl cirkus znárodněn, byl upíchnut jako propagační referent v závodě MITAS. A tam si mohl malovat písmenka, dělat transparenty a občas někoho na přání potěšil obrázkem. Byl to nádhernej blázen a já chtěla být jako on. Moc jsem ho milovala.

Kromě malování mám ráda svojí zahrádku a boudu, kterou jsem si vlastnoručně postavila, když mi kroupy zničily stan. Není tam voda ani elektřina, bouda je z větší části postavená z toho, co se ve vesnici našlo nebo někdo vyhazoval. Kupovala jsem jen cement a písek. Vůbec není luxusní, hlavní podíl stavebního materiálu byly rozebrané dřevěné palety a rozebrané skříně, ale je mi tam fajn. Sázím a zkouším různé rostliny, které se třeba do Česka ani nehodí, ale mám radost, když vzejdou. Stala jsem se pěstitelem sekvojí a už jich mám zasázených 7. Myslím, že víc se jich tam nevejde.

Obrázky maluju jako relax, pro potěšení, a dost jich jde jako dárky, občas se mi podaří nějaký prodat přes internetové galerie. To mě moc těší. Nemám velký byt, ale ráda maluju velké obrazy, tak jsem i ráda, že něco jde z domu. Jinak se snažím vystavovat, kde to jde, a sháním prostory. Ne, sama ne, to se stydím, ale najdu si někoho – KILI – ukecám jí a jdeme spolu. Teď jsme přibraly ještě TAPKU a zkoušíme do tvoření zatáhnout i naše děcka.

Kdyby se z České republiky stalo Království české, jen bych to přivítala.

Ano, já bych si hned zajistila a předplatila místo u nejbližšího pranýře, kam by se jako první dostali ti, kteří svými činy dělají všechno pro to, aby si lidi přáli přeměnu republiky na království, protože to, co se u nás děje, to už není únosné.

Kam jsem nejdále vycestovala? To jako z domova, kde bydlím? Tak jo, bylo to před 61 lety a protože jsem Sluníčko, capkala jsem si to 149,6 milionů km, abych se dostala na tuhle krásnou planetu ? a můžu říct, že mě tu zajímá všechno kromě politiky. To je největší svinstvo, jaké jsem kde viděla. V celém vesmíru nemá obdoby.

Co se týká doby, ve které bych chtěla žít, myslím, že právě teď. Děsí mě už jen pouhá představa zubařů ve středověku (i později), ať už tuhle činnost prováděl kdokoliv. A zemi? Asi opět tu, kde žiju. Když si odmyslím lidstvo, tak je tady poměrně bezpečně, žádné zemětřesení, sopky, tajfuny ani nebezpečná zvířata, takže tady.

Na sudičky si nevzpomínám, asi jsem právě spala, tak vlastně nevím, co mi nadělily. Ale vidím, že určitě to nebyla krása a bohatství.

Ne-ne, určitě by mě nevzali, já bych nikoho neodpráskla ani hned ani potom.

Jestli jsem spala ve stanu? To byly moje nejkrásnější dovolené, i když to tehdy byly spíš děsivý sny, ale člověk na ošklivé věci rád zapomene a pak už vidí jen ta krásná dobrodružství a legraci. V interhotelu jsem taky jednou spala, tuším v Michalovcích, bylo to příjemný, ale se stanem se srovnat nedá.

Dobrá otázka. Stejně jako umím zabrat, když něco dělám, tak se stejnou vášní zaberu, když nic nedělám, a pro tu chvíli není moci, která by mě donutila nicnedělání opustit. To se spíš podaří donutit mě opustit dělání.

Nejhorší vlastnost je snad Závist. Z ní se pak rodí další, jako sobectví, nenávist a hodně dalších. Ano znám takového člověka s chorobnou závistí, a když o tom přemýšlím, je mi ho vlastně líto, protože nejvíc ubližuje sám sobě, nikdy a s ničím nebude spokojen, i kdyby dosáhl všeho, po čem toužil, protože vždycky narazí na někoho, kdo má víc. Takže je vlastně k politování.

Moje životní zážitky nejsou zrovna filmový trháky, ani ty veselé, ani ty smutné. Pro mě jsou některé dobrodružstvím, na které ráda vzpomínám a na ty horší se snažím nemyslet. Zapomínat neumím. Můj muž měl takovou vojenskou vzduchovku a já uměla vždycky dobře střílet, tak jsem občas střílela krysy na zahradě, na sirky, a také slepice do pr…, když nám vlezly od sousedů na zahradu. Nikdo z toho neumřel. Uměla jsem mířit.
Děsně se bojím pavouků. Jednou, šla jsem do práce a musela podejít takové křoviskové loubí sousedů. Bylo to vysoké, člověk se nemusel shýbat, ale v ten den si právě uprostřed udělal křižák pavučinu a pěkně si tam hověl. Nevěděla jsem, co dělat, do práce bych přišla pozdě, ale nakonec jsem klusala domů, popadla vzduchovku a milého pavouka odstřelila. No a pak jsem mohla o práce. Takhle vypadá strachu dospělého člověka.
A legrácky dospělé ženské? Kamarádku v práci nenapadlo nic jiného, než do dílny přitáhnout svojí vzduchovku. A pak začala zábava. Střílela jsem sirkama a tak dobře, že jsem na dálku vypínala vypínači světla na dílně. Mistři kmitali, přemýšleli, v čem je závada, povolali opraváře, ale pak už jsem se s kamárádkou chechtala tolik nahlas, že nás odhalili a my musely utéct na záchod. No, zakázali nám nosit vzduchovky do práce. O tom, že jsme samozřejmě střílely po lidech ani nemluvím. Sirka pěkně štípne.
Nebo chcete slyšet, že jsem zbouchala vlčáka? Neměl šanci. Prostě v dětství jsem za nejlepší kamarády měla kluky a s nimi ke rvačkám docházelo pořád, takže kluci a já jsme byly banda divochů. S holkami nebo se slabšími jsem se nikdy neprala, bylo to "pod mojí úroveň". Leda byly starší a byly nejmíň tři, to pak poznaly, co to je rozjetá lokomotiva.
To a sto jiných, jsou nádherný vzpomínky, ale vyprávějte to někomu, kdo žil v jiném světě. Dneska to vypadá hrubě. Jednou jsem to vyprávěla jedné dámě, chtěla to slyšet, a nakonec mi řekla, že to je hrozné, že by se ona takhle chovat nemohla, že to je hrubé. Jo, ale ona nežila tam, kde já, a nemusela si vybojovat úctu. Ona dostala pěkné šatečky, rodiče jí vodili po divadlech, koncertech a do ciziny, měla všechno přímo pod nos, měla všechno a rodiče jí chránili před nebezpečím světa.
Ale upřímně, neměnila bych s ní. Já mám vzpomínky, ona nudu. Ještě se občas vídám s těmi, se kterými jsem tenhle nádherný život žila, a občas vzpomeneme a zasmějeme se. K tomu se ale lidi musí vychovat.

Největší radost? Nevím, asi je z jiného světa, ale já osobně mám radost ze všeho, i když to nic nestojí a je to správná a dobrá věc, která nikomu neublíží, ale potěší. Ale přidám vzpomínku: Třeba ta kamarádka se vzduchovkou, nádherná dívka. Naše seznámení: když jsem přišla po mateřské zpět do fabriky, ona tam byla nová a její první reakce na mě byla, že se ofrnila a prohlásila něco ve smyslu, že teda se mnou dělat nebude. Což nakonec to dopadlo tak, že jsme společně jely navštívit její babičku a byly nerozlučné kamarádky. Když jsme se pak po mnoha letech potkaly, ona se usmála a začala vzpomínat. To je pak pro mě dárek k nezaplacení.

Mám ráda lidičky a mám ráda pejsky. Lidičky mají možnost si vybrat, jak se budou chovat, pejskové ne. Pejskové jsou čisté duše, dokážou milovat bezpodmínečnou láskou, ale někteří lidičkové si na nich léčí svoje komplexy tak, že z nich udělají bestie, ale ještě jsem neslyšela, že by pejsek vychoval k bestialitě člověka. Takže mám ráda lidičky, kteří si neléčí komplexy týráním druhých tvorů a ani z nich nevychovávají bestie. Pejskové za to nemůžou, ti pro svého páníčka a pro jeho radost udělají z lásky cokoliv.

Tohle se mi líbí. Už doktor Vlach v Saturninovi se touhle otázkou zabývá a přišel na to, že člověk má vlastně 2,5 zdraví a pro mě je to jedna z mnoha pasáží knihy, kterou si ráda znova a znova pročítám. Jinak pojišťovny jsou jen vydřiduši a měly by být zrušené. Protože když někdo má 2,5 zdraví, klidně může bližnímu chybějící část dodat. Pak by pojišťovny nebyly k ničemu, i když pojišťovny jsou k ničemu i takhle.

Asi : „počkej do zítřka“, to jsem si v životě říkala mockrát a pořád zdobím tuhle planetu. A každý den má zítřek, takže „počkej do zítřka“.

hony 19. 3. 2011