Dámy a pánové!

Zatímco v minulých rozhovorech jsem se Vás snažil přesvědčit, že neexistují obyčejní lidé, protože každý člověk je něčím neobyčejný, tentokrát mám tuto svou filosofii hodně ulehčenou, protože o neobyčejnosti dnešního hosta, kterého se mi podařilo přemluvit k posazení do „horkého křesla“, se prostě pochybovat nedá. Někteří z Vás ho už znáte. Vy, kdož jste se v roce 2009 zúčastnili jednoho východočeského plenéru, jste se s ním již setkali s jako velice milým, přívětivým, malířům nakloněným hostitelem. Chvíli mezi námi pobíhal málem v montérkách, několik okamžiků nato zase málem ve fraku. Ať nás kolem něho bylo pět nebo padesát, každý mohl mít oprávněný dojem, že se baví právě jenom s ním. Zmíním-li, že to bylo v Doudlebách nad Orlicí, už je to asi jasné. Zámecký pán, i když si skromně říká správce, pan

Petr DUJKA.

Představte si ho tedy v našem pomyslném křesle a sledujte, jak odpovídá na naše občas protivně zvědavé otázky. Ta první je tradiční a tudíž povinná:

Hřeje to, i když - znáte to, všechno je jinak.

Tak to je na trochu delší povídání. A musím Vás opravit, nejde o národní, ale nemovitou kulturní památku, pokud máte na mysli zámek v Doudlebách nad Orlicí. A ano, samozřejmě jde i o veřejnou účast, už jen proto, že spolu s krucifixem Na Kroupovství, sochou p. Marie, sochou p. Marie Imaculaty, sochou Jana Nepomuckého a sochou sv. Prokopa, vším tamtéž a víceméně z pozůstalosti mých předků, to tak MK ČR představilo.
Zbývá jen dodat, že původně česká vladycká rodina Pánů z Bubna pochází z Plzeňska, sídelně na hradě Buben, jehož zbytky leží asi 20 km západně od Plzně. S názvem hradu souvisí i erb, nejdřív koule, později dutá nádoba a od 16. století buben, tympán. Když pak v roce 1562 koupil Mikuláš starší z Bubna panství Litice nedaleko Doudleb nad Orlicí, polovinu Žamberka a lesy s pozemky v Doudlebách, přijal rod k jménu přídomek „z Litic“ a do Litic také přesídlil. Zámek v Doudlebách nejdříve sloužil jako letní sídlo, později k využití pro lovecké společnosti při honech v okolních lesích. Když byli v roce 1629 Bubnové povýšeni do panského stavu, ustanovili Doudleby za rodové sídlo. A roku 1644 s udělením hraběcího titulu, kdy do erbu nad štít s bubnem místo tympánu v levém poli a hlavou lva v pravém přibyla hraběcí korunka rozrostl se i zámek o nové hospodářské budovy v okolí. Bez zajímavostí není ani skutečnost, že Bubnové-Litic jsou s výjimkou let 1949 až 1993 jedinými vlastníky.

Současnou majitelkou zámku Doudleby nad Orlicí je paní Eleonora Dujková, rozená Bubna-Litic, moje maminka. Mimochodem, více se o ní a o jejím často nelehkém životě můžete dočíst v autobiografii „Vzpomínání“, vydané poprvé v dubnu 2009 u příležitosti jejích osmdesátých narozenin.

Děje se toho mnoho, vše, na co stačíme vlastními silami. A přispívá i stát. Měli jsme vlastně obrovské štěstí. Před téměř kompletní asanací v padesátých letech zámek zachránilo jen vyjádření znalce a některých odpovědných v komisi, která měla za úkol rozhodnout o osudu tehdy chátrající, znárodněné stavby. Demoliční výměr zvrátil objev renesančních sgrafitových obrazů pod čerstvě spadlou barokní fasádou. Bylo rozhodnuto, že namísto zbourání bude zámek upraven pro potřeby již zmíněného muzea. Musíme být a jsme za to vděčni. Po Únoru 1948 totiž celá rodina až na maminku utekla do ciziny a nebylo nikoho než státu, kdo mohl dům uchovat. Nicméně, ne vždy šlo vše správným směrem. Např. položením nové a těžké střešní krytiny namísto původní z šindelů bylo vychýleno nosné zdivo. Později zase podzemní část stavby poškodila vlhkost díky průsakům z nevhodně odvodněného nádvoří a tak dále a tak podobně. Nicméně, dům stál, stojí a my dnes děláme co umíme, aby stál i dál. Snažíme se, aby byl opět důstojnou ozdobou kraje, krásný pro nás i okolí. Není tajemstvím, že veškerý výnos z lesů a pozemků získaných restitucí jde do oprav a ještě dlouho tomu tak bude. A jak jsem již řekl, pomáhá i stát. Zámek byl zařazen do programu na obnovu nemovitých kulturních památek pro jeho unikátní renesanční sgrafita, která zhotovili italští umělci (později byla při barokní přestavbě zakryta fasádou). Tenkrát, dle víry své doby, měla sgrafita stavení chránit před zlou mocí. A když si připomeneme moment zvratu při jejich objevení komisí k demolici, nelze nevěřit, že tomu tak opravdu je! V minulém roce byla dokončena odborná oprava zdiva s restaurováním sgrafit pod kuratelou a přísným dozorem MK ČR. Zámek má zcela novou tvář a fasáda plná sgrafit svítí do kraje i nádvoří jako kdysi a líbí se nám i jiným.
Ne náhodou se zámku přezdívá „Perla východních Čech“. Podařilo se nám upravit i interiéry, zrestaurovat malby, tapety, obnovit zámeckou kapli, dovybavit salony nábytkem i dobovými artefakty a otevřít prohlídkovou trasu, K tomu bylo nezbytné zajištění vyhovujícího sanitárního a hygienického zařízení, i to jsme zvládli. Zámek je tak otevřen pro veřejnost v souladu se všemi příslušnými a navazujícími předpisy. Současně tu Městys Doudleby nad Orlicí provozuje obřadní svatební síň. Je příjemné cítit, jak s postupnou obnovou zámku i nejbližšího okolí se místo zapisuje do pozornosti okolního světa a ožívá. Všimli si i filmaři - nová sgrafita, arkáda nádvoří i tajemná zákoutí pod staletými stromy parku neušly očím tvůrců velkofilmu Bathory, kteří tu natočili několik scén. A čas od času slouží prostory kejklířům, trhovcům, divadelníkům či hudebníkům, kteří si pochvalují akustiku na nádvoří s klenbou. Všichni jsou vítáni.

Mám štěstí, že rodiče nám, dětem (a jsme 4 sourozenci), nikdy nedali znát nic z toho, co by nás trápilo, a čehož jistě nesli sami dost. Vždy nás vychovávali k pravdě, víře a pokoře a vždy v součinnosti s tradiční morálkou a vztahem k přírodě a jejím pravidlům. Jako dítě jsem proto nic „k nepřežití“ nepotkal.

Z barev mám rád zelenou a hnědou, každá melodická muzika mě potěší, ze skladatelů obdivuji Mozarta, blízké je mi psané slovo Vladimíra Párala, ze zpěváků rád poslouchám skladby Petra Jandy (ty pomalé), patřím k éře Beatles, také si rád poslechnu Honzu Nedvěda, Karla Kryla. Koníčky spojuji s myslivostí, cestováním, jím velmi rád vše z české kuchyně, miluji plzeňské pivo, dobré víno, whisky dávám přednost před koňakem.
Více, jak patnáct let jsem zpíval ve sboru Gabriel, (www Gabrielos.cz) Nedáme jim tam odkaz? Pokud se tomu tak říká který jsem pomáhal zakládat. S gabrielským dětským sborem jsem různá soustředění absolvoval snad 50x. Tedy ne jako sbormistr, ale jako provianťák, hlídač, řidič, ředitel, moderátor, táta, máma, listonoš, praktikant, kuchař… A vůbec – hlídání třeba třiceti dětí, to by mohlo být také poslání, ne?
A přísloví? Ono na každém přísloví či pořekadle je něco pravdivého, i když si často protiřečí. Je tedy těžké vybírat. Možná „pomluvám se ubráníš jen mávnutím ruky“. To ale myslím nikdo nenapsal, to mne jen tak v tuto chvíli napadlo.

Často používám zejména tužku. Hlavně pro „podtrženo, sečteno“.

Hezká představa, takže: zbraň, sirky a udice, to je jasné. Ale v jiné verzi bych Pátka klidně vyměnil za Pátkovou. Pak už postačí pouze komfortně zařízená vila plná nacpaných lednic, to vše samozřejmě se služebnictvem. A to třetí? No, tak, když jinak nedáte, tak asi tedy ještě tu jachtu… A ještě jedna alternativa by tu možná byla: prášek na srdce a na spaní pro mě a na praní pro paní Pátkovou.

Když mi bylo asi 5 let, jeli jsme s rodiči někam vlakem. Stáli jsme na Masarykově nádraží v hale a než nám přistavili soupravu, pozoroval jsem, jak si sem a tam někdo jezdí s takovými dlouhými vláčky plnými kufrů, za chvíli jeli zase s prázdnými vozíčky, potom úplně bez nich. Pomyslnou lokomotivu řídili „strojvůdci“ dvěma pákami a já na nich mohl oči nechat. Tenkrát jsem se rozhodl: budu ještěrkářem!
V patnácti jsem šel do učení, na strojního zámečníka, a protože peněz bylo vždy málo, hodil jsem občas „áčko“ a vyrazil na Hlavní nádraží, kde platili hotově brigádníkům, pomáhajícím ještěrkářům převážet zavazadla. Takto se tedy mé přání často vyplňovalo.
Z „učňáku“ mě ale za dva roky vyhodili. Byla už doba normalizace, jenže já už ale přičichl ke svobodě, míru, lásce, pacifismu, hudbě, volnému cestování po Evropě. A najednou okupace a vše se vracelo do starých kolejí. S vyučujícími jsem hodně diskutoval, některými za jejich politické přemety opovrhoval. Nebavilo mě dělat něco pro to, abych se stal nejvyšší třídou v naší společnosti (jak nám, učňům, bylo tenkrát do hlav vtloukáno). Jenže to už byly opět zavřené hranice a opět stříleli Češi do Čechů. Zase jsem neměl šanci začít něco studovat. Byl jsem znovu rebel.
Nechtěl jsem ale vejít do života s devítiletkou, tak jsem se přece jenom vyučil, abych záhy opustil nasmlouvané ČKD, šel dělat údržbáře do nemocnice a tam při zaměstnání v komorním, takřka ve sterilním prostředí si po večerech vystudoval střední školu. Dá se říct, že jsem pracoval a prakticky žil v podsvětí kliniky, kde se to jen hemžilo intelektuálními dělníky a já mezi nimi a vlastně mezi všemi vrstvami naší společnosti našel mnoho kamarádů, se kterými udržuji kontakt dodnes.

Sype nás víc - nejen jim a nejen v zimě.

Od dětství jsem měl buď doma vyrobené či načerno zakoupené zbraně. Od miniaturních dělíček přes „přefutrované“ vzduchovky, křesadlovky, perkusky nebo colty. Vše funkční! Také jsem od dětství pytlačil. Ve vodách, ve vzduchu i na zemi. Asi v patnácti jsem prošel rybářským kurzem, začal rybařit oficiálně a už v sedmnácti jsem navštěvoval myslivecký kurz, abych si mohl o rok později v komisním prodeji za šest stovek koupit první legálně drženou zbraň – ruskou lancasterku. Postupem času jsem nelegální vyměňoval za legální.
Čeho jsem nikdy za mých mysliveckých let nedosáhl, byl nákup kulové zbraně. K tomu mi nikdy bolševik povolení nedal. Střílel jsem jenom zvěř drobnou v polních honitbách a při svých toulkách krásami naší vlasti jsem častokrát vylézal ve dvě hodiny ráno na posed, abych mohl aspoň dalekohledem při rozednívání vysokou zvěř pozorovat. Častokrát jsem si ve vedrech představoval, jak by se jelo džípem skrze nekonečná lesní stoupání. Ani ve snu mě nikdy nenapadlo, že jednou přijde doba, kdy kulovnici si budu moci bez problémů koupit, kdy budu vlastnit colt Smith & Wesson, budu mít k dispozici terénní Mitsubishi, možnost střílet ve vlastní honitbě stovky kusů ročně a ryby chytat ve vlastních rybnících, bez papírů. A to máme ještě se sousedem hned u zámku oboru asi šedesáti kusů dančí, mufloní a jelení zvěře.
Pokud se mi však podaří vylézt na posed (zatím je to problém pouze z časových důvodů) a na nějaký kus zamířím, z 99 % stejně nezmáčknu. Nedokážu to. Moje největší životní přání se tedy sice vyplnilo, ale pozdě. Změkl jsem.

Co musím!

Cestování je mým velkým koníčkem. V životě jsem měl vždycky nějaké období. Mušketýrské, kovbojské, podnikatelské, sportovní, bigbeatové, chalupářské… a nelze zapomenout ani na období čundrácké. Já byl trempem snad od dětství. Začalo to tak, že nás jednou „opustil“ (samozřejmě i s vybranými penězi pro čtrnáctidenní pobyt pod stany), náš hrdinný pionýrský vedoucí. Zanechal nás uprostřed lesů napospas divé zvěři a osudu. To bylo něco!!! Kdo by si ve třinácti mohl přát mohl přát víc. něco jiného.
Některé holky to sice obrečely, ale rada, samozřejmě moudřejších, rozhodla, že se rozhodně nebude volat rodičům, že se v žádném případě nic neohlásí na VB a že to prostě nějak přežijeme. Dali jsme dohromady zbytky peněz a rozdělili si úkoly – „muži“ se starali o maso a ryby, „ženy“ o přílohy. Zrušili jsme rozcvičky, ranní mytí ve studené vodě, povolili nocleh mimo stan, noční hlídky probíhaly nočních hlídek se účastnili všichni ,a to nejméně do dvou, od dvou nikdo. maximálně do dvou do rána. A začalo se konečně žít. Kam se na ně těchto čtrnáct dní hrabou Dva roky prázdnin od Verna! Stalo se dokonce, že za jednou spolužačkou přijeli rodiče. Ale i to jsme také společně zvládli a oni odjeli s pocitem, že o jejich potomka je řádně postaráno.
Později nebylo v souladu se státními zájmy, abych vlastnil cestovní pas. A tak jsem se procházel po ohraničeném prostoru 128 000 km2 s teletinou, celtou a kamarády. Krásná doba. Spát pod širákem už jsem uměl a když pršelo, zalezli jsme do nějaké stodoly, seníku nebo kravína. Když to ruplo, tedy v 89., hned po Novém roce jsem se vydal stopem po severní Evropě, taková okružní cesta po přátelích emigrantech.
Před dvěma lety jsem okusil i moře. Kamarád z osmašedesátého převážel jachtu z Francie do Guadeloupe v Karibiku a pozval mě, abych se s ním kousek svezl. Přistoupil jsem v Gibraltaru s tím, že mě vysadí na Azorech. Jenže vál tak nepříznivý vítr, že jsme změnili kurz na Madeiru a protože ani tam jsme se nemohli dostat, stočili jsme to na Kanáry. Já jsem asi po týdnu z Lanzarote letěl domů a on chudák sám vyrazil do střední Ameriky. Za pět týdnů mi volal, že šťastně dorazil.
A když už jsem u těch živlů, tak ve vzduchu jsem před dvěma měsíci strávil 2x 16 hodin, abych se viděl s emigrantem z osmačtyrycátého, spolužákem maminky, který nyní byldí v Nevadě. K němu si pro mne po deseti dnech přijela další dobrá kamarádka emigrantka (z roku 1989) a převezla si mě do San Francisca. Takže zbývá už jen východ. A tam jsem byl také. V Rusku. A šedesát mi bude letos. Tak bacha.

Na všechno špatné a na všechno dobré. Zkusím zrnko z toho špatného: vzpomínám na dobu, když jsem se zmohl na první auto. Takový starší žrout peněz a nervů… jednou upadl výfuk, jindy se přetrhl klínový řemen, přestala svítit žárovka, došla baterie, rezivěly prahy atd. Když jste píchl kolo, bylo nutné najít místo poblíž pneuservisu, fungoval-li hever, tak si kolo sám sundat, dokoulet ho do dílny, tam kolikrát po schodech do fronty a vše zase zpět. Na výměnu gum jsem si bral půlden volna. Úplně jsem trpěl, když za mnou přišel soused třeba při odpolední siestě na chalupě a zeptal se, zda nepojedu také do města pro benzin, že teď by mohl být vhodný čas a nemusely být fronty. Fuj.

Nedávám, ale i tak jsem stále lepším nebo horším, sám nevím.

Řada lidí mi pomáhá. Čím více jich je, tím více se dostávám k dalším a dalším materiálům, dokumentům, dokladům, pověstem, vyznamenáním… Jeden kronikář ze Slatiny mi dokonce přinesl i divadelní hru o Mikulášovi z Bubna. Vše nějakým způsobem dokumentuji a archivuji a stále se to na mne ze všech stran valí. Bude těžké složit jednou celou tu mozaiku do nějakého uceleného konceptu. Svým způsobem lze tudíž říct, že historie nikdy nekončí.

Předci mne hlídají, střeží, sledují. Cítím to. Co se týče budoucnosti, s maminkou a se sourozenci máme určitou představu o uchování a ochránění rodinného majetku. Žili jsme většinu života bez něho a namísto, aby nás jeho navrácení obohatilo, hodně nám z rodinných rozpočtů uzobává. Do boje jsme se však pustili s vervou a v žádném případě ho nehodláme vzdát. A další generace? Doufám, že po rozhodnutí udělat z doudlebského majetku nadaci, která vydělané prostředky bezpečně zainvestuje zpět, nepřinutí nějakého mého milého potomka chodit mi čůrat na hrobeček.

Ne, ale když to jde, jsem tam. Ostatně můžete tam být také, stačí kliknout myší: www.zamek-doudleby.cz.

hony 13.1.2011