Dámy a pánové, kolegové a přátelé!

Člověk, kterého se Forum NARUBY rozhodlo posadit do „horkého křesla“, na sebe v komunitě amatérských malířů poměrně rychle upoutal pozornost nejen svými malířskými dovednostmi, tvůrčí invencí, ale také spontánním vyjadřováním. Je to člověk, který někdy bývá označován jako „živel“, který nejde daleko pro slovo, ale za kterým při tom zůstává úsměv a dobrá nálada. Ideální partner pro rozhovor. Paní

Michaela „Míša“ „Micha“ Bednářová

projevila ochotu k takovému rozhovoru a na naše i Vaše otázky nyní odpovídá:

1.. Paní Míšo, nejdříve bychom si s Vás trochu zidentifikovali. Věková kategorie, kraj či místo, kde bydlíte, povolání, kterým si vyděláváte na „chléb svůj vezdejší“, stav, děti, a když přihodíte něco ze svého soukromí, určitě se naše skromně utajovaná bulvární zvědavost nebude zlobit.

Bylo mi dovoleno v létě oslavit padesátku (to už je sakra dost),občas si připadám na patnáct a někdy nesvéprávná.Bydlím už jedenáct let v cípu Jižních Čech, kde Vltava je sjízdná, přesně na půl cesty mezi Č.Krumlovem a Rožmberkem,v zimě je to na samotě u lesa,v létě je to dvacetitisícové mraveniště vodou potrefených lidiček. Má dcera má jenom jednu matku, a to jsem já, tedy plus synové mého muže (krásní a fajnoví chlapiska). Jsem původem z Mariánek a dlouho jsem žila sama, až si mě našel v hospodě, kde jsme byli na muzice, můj skvělý pokérovaný chopprista. Jezdili jsme pak zpívat a hrát po všech čertech, jooo, to byly časy…

Kreslila jsem už jako malá holka, ale jen pro sebe, je fakt, že okolo osmnácti jsem udělala tuší pár skvělých plakátů, ty jsem všechny rozdala. A až můj chlap mi koupil oleje a plátna a řekl: „Tak a maluj holka, tvůj děda by to rád viděl na vlastní oči a já vlastně taky".Takže můj první olejový obraz se datuje někdy rokem 2005. Začala jsem chodit i na kurs a tam chodím dodnes, i když teď už to beru spíše jako setkání se stejně potrefenými a relax.

No…, hodně, fakt jsem je nepočítala, ale podle toho jak se kupí v dílně, kde maluji, hmmm nějakou dobu by v kotli hořely a i teplo udělaly.Kolik za rok? No toť otázka, někdy i tři najednou,ale jak padne jaro,končím s malováním a začínám vytvářet hodnoty pracovní, které nás živí. Prvním zářím zamknu a jdu s radostí zase pozdravit plátna, barvy a štětce.

Možná už jste si všimli, že mi jsou nejblíže krajiny, podzim, moře, voda,ale nepohrdnu jinými tématy,prostě si namaluji to,co mne zaujme, musí mne to praštit a oslovit. Hodně maluji krajinu okolo nás.

Abych pravdu řekla, tak největší kritik je má učitelka na malování, ale ta mne hlavně vede někam, abych viděla vlastníma očima, je fakt, že moc kritiky neslyším, asi bych s tím i sekla, kdyby to k něčemu nebylo, jsou obrazy, které zas až tak se nepovedly,ale je jich víc,které mám ráda. Největší obdivovatel je můj muž,pokaždé řekne: „Sakra, jak to děláš? Já než přiložím ty máš obraz".

Mým ateliérem je obrovská dílna, kde mám svůj koutek, kousek ode mne stojí mužského motorka, vedle mne posedávají naše kočky, venku za oknem na mne čučí naši dva hafani a všude vůkol jsou různá prkénka, nářadí, pak taky staré pianino, občas nějaký ten pavouk, těch je tu mnooooho, neviděla jsem kraj, kde by byli tak výkonní. Lidi mi nevadí, ale já neodpovídám, jsem zažraná, nevidím, neslyším…

Jsem docela rychlík a popravdě, nejsem dost trpělivá, tak volím témata, kde se to dá zvládnout, ráz na ráz. Ale faktem je, že se musím nejdřív rozmalovat a pak dodělávat. Nejkratší dobu mi trval obraz Když jaro přichází a nejdéle portrét pro kamaráda Přemysla, ten jsem fakt nenáviděla, dělala jsem ho přes půl roku a furt se mi to nelíbilo, proto také u mne portrétů moc neuvidíte, s těmi se piplám. Nedělám si skici a jedu naostro, no a pak to tak dopadá.

Nevím, jestli techniku nějakou vůbec mám, prostě to nějak cítím, jinak mám ráda staré mistry (Itálie,Francie), ale nejsem vyhraněný typ. A na co maluji? Dřív na co se dalo, ale většinou na plátno, dřevěné překližky, sololit i na hladkou stranu. Je to zrovna o chuti, co mi příjde pod ruku, plátna si ale šetřím

Nejčastěji mi dochází umbra a indigo, pak všechny možné zelené, za to černou mám od prvopočátku,nějak se jí nemohu zbavit. Také hodně žlutá, ta je stále v permanenci, hodně s ní míchám.

Tak to je otázka za 100 bodů - nikdy jsem výstavu neměla a asi i dlouho mít nebudu, sice jsem dostala nabídku do Prahy a do Mělníka, ale je to dost daleko, a v rámu nemám ani jeden obrázek,což to není problém. Nejspíš dnes na krajinky není poptávka. Avšak nezoufám, jednou se zadaří a to bude mela...

Prodala jsem za svou malovací éru čtyři a spoustu darovala, čekám, jednou příjde ten den

Je tam MiBe,ale jsem dost nešikovná při podpisu a proto to občas vypadá jak pěst na oko, takže víc je jich nesignovaných, a když, tak z druhé strany. Michaela Bednářová je neuvěřitelně dlouhé jméno a já bych to do toho obrazu nevpravila, toť kámen úrazu.

Chtěla bych namalovat svou vnučku Adinu, ale to je sféra ,,sci-fi“, a pak řeku s malým vodopádem,vlastně Vydru a ty kmeny okolo a na velikánské plátno, takové já si vymýšlím pohádky.

Vše, co je výše psáno, je pravda, až na ten koníček, dělala jsem si kdysi střední školu (hotelová .škola v Mariánských Lázních), abych mohla být kancelářská krysa, no život vše změní...můj chlap je neuvěřitelně činorodý a stále musí mít aspoň nějakou hospůdku (a přitom já chci být intelektuál), vždycky mne do toho uvrtá, je to neskonale skvělý kuchař, ač ne povoláním,velmi ho to baví, a Fík byl tehdy po našem příjezdu na jih k mání. Je to nejstarší a vlastně nejznámější hospůdka na Vltavě, no to jsme si nemohli nechat ujít, přímo u domu v přírodě a hlavně jen sezona, je to práce, je to jistota a i veliká sranda, a občas jízdenka do blázince.

Nevím, jestli obdivovatele, ale musím zmínit Marvanku, skvělou malířku z Brna a Ilonku, od začátku se sledujeme i kritizujem. Šťouralové se také najdou,ale spíše to jde mimo mne, když vím, že je to špatně,tak to předělám, když je to dobře, tak nic nedělám a věřte tomu, že se najdou, oni už jsou vlastně „najitý“ .

Barvy většinou si nechám posílat, přes druhou stránku, kde jsem také zaregistrovaná, a hodně i u kamarádky, která také nádherně maluje u ní v krámu s malířskými potřebami, tedy v Krumlově. Používám většinou Umtonky. .

Název mne napadne většinou až když je to hotové a vesměs je to název nějaké písně, nevím proč to tak je, ale okamžitě mě to osvítí.

Miluji muziku, ještě v Chebu jsme měli kapelu - folk country, blugrass, prostě vše, tady, ač kolébka „kántry“, jsou ti lidičky nějak víc pro sebe, takže za námi jezdí naši kamarádi „se shora“ a to se pak hraje až do rána bílého, zpívám, hraju flétničku, blbnu. Hodně čtu, je to u nás jak v knihovně a ve skladišti, miluji kytky a našeho kavkazáka Bazira a jeho menší verzi, berňáka Fina.

No,vlastně mohla,ale ať si radši příjde vybrat osobně, pak se uvidí, jestli zmaluji sebe nebo ji.

Já vše vidím v růžových barvách, jen doufám, že nejsem barvoslepá, a vzkaz? - Malujte i čarujte, milujte i nenáviďte, zároveň však odpouštějte všem i sobě.Hlavně žijte tak,abyste si ten život jeden zatracenej - zapamatovali.

Člověk sám o sobě je jen schránka, záleží, co máš v hlavě. Já někdy mozek Einsteina, někdy piliny, někdy o kolečko víc, někdy vědění Sybily.
Ps:nej-kniha pro mne:Muž se srdcem kovboje, nej film:Thelma a Luise, zpěv:Alice Cooper,Věra Špinarová, nápoj:portské, jídlo:řízek smažený jen tak samotný, charisma: má nejvíc Willie Nelson - dědeček a ještě stále skvěle hraje, zpívá i vypadá.

hony 2010