Chorche

Milé dámy, vážení pánové!

Před nějakým časem mě velice namíchla kampaň jedné politické strany, která operovala s pojmem obyčejní lidé. Od té doby cílevědomě dokazuji, že takovýto postoj k lidem, občanům a voličům je hodný nějakého komunistického, fašistického nebo jinak totalitního mraveniště, postoj to urážlivý a znevažující jedinečnost a individualitu každého člověka. Každý člověk je něčím zvláštní, osobitý, nadaný a hlavně neopakovatelný. Možná existují obyčejné šrouby M6, možná existují obyčejní pitomci (například ve vedení té politické strany), ale rozhodně neexistují obyčejní lidé. A tak jsem na tyto stránky dnes přivedl dalšího člověka, abyste ve světle toho, co tu říkali jeho předchůdci, viděli, že je zase jiný a zase něčím neobyčejný. Mnozí ho znáte, nejspíše z akcí v Dřevohosticích, mnozí neznáte, ale kdo jste se s ním již setkali, víte, že má charakteristický trvalý úsměv, neustále z něj vyzařuje pohoda, že snad ani neumí zvyšovat hlas, víte, že co řekne, má svou váhu i skrytou moudrost.
Do „horkého křesla“ dnes usedl pan

pan Jiří Bartošík, řečený Chorche

žijící v Předmostí u Přerova, v kraji lovců mamutů, a my máme možnost ho trochu vyzpovídat. Dovolím si tedy klást otázky a Vás poprosím pozornost jeho odpovědím. Nepochybuji, že v nich leccos zajímavého zjistíte.

1. Opět tradiční začátek: Jaké to je, sedět v horkém křesle?

Docela příjemné. Přítomnost přátel a praskáním dřeva v krbu navozuje atmosféru romantických historek z lovů beze zbraní. Nelze však vyloučit, že tím zvířetem budu zrovna já. Jsem plaché povahy a být středem pozornosti, z toho mi trochu běhá mráz po zádech.

Z jedné rodinné větve jsem Valach, z druhé Hanák, takže jídlo zásadně to nezdravé z vepříka, jak s kamarády říkáme „ušlechtilé“. Je něco více inspirativního než při západu slunce pohled na hladký, perleťově se třpytící řez na domácím uzeném mase? Pití, to vám neřeknu, to by mohlo být použito proti mně a považováno za nedovolenou reklamu. Abych vymezil rozsah, asi tak od irské whiskey po petrolej. Nejoblíbenější malíř? Je jich moc, takže spíše modernisté první poloviny dvacátého století. Hudbu mám moc rád. Jsem konzervativní, rodinná pouta mají přednost. Víc vám pro bulvár neřeknu.

Vystudoval jsem na brněnské technice slaboproudařinu. Od prvních chvil vstupu do praxe jsem se ocitnul u výpočetní techniky, a to mě v různých podobách pronásleduje až do současnosti.

Asi myslíte takové to, jak se „tema barvama plácá na popundekl“ . No já mám rád, když něco vzniká pod rukama. Mělo by navozovat příjemné pocity pro okolí. V mém případě to vyvolává spíše rozpaky. Když hledám slova pro svou vnitřní obhajobu, použiji již vousatý slogan „ono si oko zvykne“. Rád experimentuju a chtěl bych vyzkoušet snad všechny techniky. Mám nakoupeno spoustu hlíny a glazur. Jak se oteplí, sednu doma na dvorku pod ořech, vypnu myšlení a nechám ruce, ať si s tím poradí dle své vůle. Čekají též dláta a lipové dřevo, sklíčka na vitráže, kus mědi a staré linoleum. Několik let jsem jezdil na výtvarné dílny do Moravské galerie v Brně. Na škole uměleckých řemesel jsme se tam učili různé výtvarné techniky. Nejvíce mě zaujala suchá jehla a linoryt. Na ty se ještě chystám. Jen si musím postesknout sám nad sebou, že ač mám spoustu času, nejsem schopen ho dobře využít a vše mi strašně dlouho trvá. Je to zcela jasný důkaz, že již přichází stáří. A hlásí se nejen chorobami chronickými na těle a duchu.

Ono se to tak nějak přivedlo samo. Když se po devětaosmdesátém otevřely hranice a člověk mohl obdivovat krásu Benátek, tak již při pohledu na to vše člověku poškubávaly svaly na rukou a rozšiřovaly se zornice. Historie a fakta nejsou mou doménou, ale ty tvary a barvy a neopakovatelná atmosféra. Škoda, že éra digitální fotografie přišla později, a já to mám vše uchováno jen ve svých silně zvápenatělých mozkových závitech.

Tuším kam míříte. Době víte, že vše kolem muziky je mou další velkou životní láskou. Píseň jsem složil jenom jednu, takovou, ve které jsem se vykřičel ze svých problémů konce teenegerských let. Líbila se, zmizela v propadlišti dějin. Miluji jazz a mám rád chanson, folklór, vážnou hudbu a rock. Zpívám ve dvou pěveckých sborech. Nutno podotknout, že chlap s takovou úchylkou, jako je sborový zpěv, se hned tak nenajde. Jeden sbor je klasický, jehož repertoár je orientován na hudbu historickou, duchovní, úpravy lidových písní a spirituály. Druhý gospelový, a tam je to spíše do jazzu a rocku. Dvakrát jsem měl možnost navštívit Letní jazzovou dílnu Karla Velebného. Vedli nás američtí lektoři, úžasní chlapíci a velcí kamarádi. Trochu jsem si poopravil svůj názor rodáka z Pobečví na Američany.

Hodně daleko. Můj přítel z dětských let odešel v osmdesátých letech na „západ“. No a já jsem se rozhodl, že každý si má splnit svůj sen a vydat se na „zkušenou“. V devadesátém pátém jsem kopl do vrtule a navštívil ho v městě Perth na západním pobřeží Austrálie. Pln představ o romantice této země jsem se ocitnul tváří tvář přecivilizovanému světu uprostřed velkoměsta o velkosti asi tak 80x40km jako zcela bezbranný mravenec. Veškerá romantika v pytli. Díky příteli a kamarádům z krajanského spolku jsem přece jen kousek této úžasné země poznal. Začal jsem si nesmírně vážit toho, že jsme Evropané. Máme kolem sebe historii a nádhernou zemi.

My potomci lovců mamutů stále věříme, že jeden pazourek a jeden pazourek jsou dva pazourky. V měnové sféře si již tak jistý nejsem. Denně nás média přesvědčují, že jedna koruna úvěru a jedna koruna pohledávky rovná se jedna miliarda korun státního dluhu.

Nyní cítím nahrávku na ironický slovní smeč. Já ji však vracím v rovině zcela vážné. Asi před pěti lety jsem navštívil Tunisko. Zajímavé nahlédnutí do arabského světa. Úžasná civilizovaná země a usměvaví lidé. Všude se nově stavělo a mě to uklidnilo, že peníze, které odevzdáváme francouzským akcionářům za vodu a teplo, jsou opravdu smysluplně investovány. Všude plno krásné majoliky a pro nás exotické architektury. O to více mě zdrtily zprávy o posledním politickém dění a útěku lidí ze své země.

• inspiroval bych se u švýcarských celníků a policistu, kteří jsou velmi tvrdí při kontrolách a nezměknou ani před superluxusními limuzínami bossů
• zřídil bych imigrační úřady a cizineckou policii bych nechal prověřit pobyt a pracovní povolení cizinců
• do ústavy bych kodifikoval zákaz ekonomicko-sociální šikany obyvatel, která je zcela zbytečná a nyní řádí všude kolem nás

Já si bez nich již nedovedu život ani představit. A to nemyslím jenom ty, kteří nám denně z obrazovek radí, že musíme pochopit… Vím o takových, kteří přinášení lidem radost a potěšení. A mohu jmenovat. Jedním z nich byl nedávno zesnulý rakouský architekt a výstřední malíř Friedensreich Hundertwasser, pravým jménem Stovoda. Vynikající. Ten se pokusil vyvolat novou vlnu secese a zcela se vymyká zaběhlým šablonám tohoto světa. Zcela jistě šlo o mimozemšťana.

Velká pravda, lidé jsou však nepoučitelní. Vše tu již bylo. Dle Leninovy teorie vývoje po spirále se historie stále opakuje na jiné úrovni. Schválně říkám „jiné“, protože si nejsem zcela jistý, zda ta šroubovice má vzestupný nebo sestupný charakter.

Nějak bylo, nějak bude, hlavně zdraví. Jak přibývají léta a vrstevníci začínají odcházet do síní věčné slávy, napadá mě citát pana učitele rozeného v Komni. „Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest“. A dovoluji si přidat ještě jeden od tohoto pozoruhodného muže, které si tak trochu bere na mušku řeči kolem našeho společného koníčka. „Teorie zůstane pouhou teorií, pokud nepřikročíme k činu“

Chápu a snažím se vyhnout konfliktům z toho vzniklým. K ženskému myšlení patří též zcela neobvykle předimenzovaná výřečnost. Je-li vyprávění poutavé, nic proti. Mnohdy mi to však připadá, jako když se koukáte z okna ven a nikdo nejde.

Miluji přezdívky. Sám jsem jich několik pro své kamarády a učitele vymyslel. V raných školních létech, kdy s námi lomcovala romantika Kopčema a Veverčáka, kdy jsme do školy v Předmostí nosili nalezené pazourky a kousky mamutích zubů, mi kamarádi přezdívali „Homo Predmostenzis“ . Na průmyslovce v Olomouci mi kantoři komolili příjmení na Bartošéjk, tak mi zůstalo to „Šéjk“. No a v práci před revolucí jsme měli výborný kolektiv, a tam mi říkali „Chorche“.

Správně tušíte , že to v sobě skrývá nějakou kulišárnu. Jednou jsme se s kolegy domluvili, že v práci oslavovat je nebezpečné. Narozeniny, svátky, příchod nového roku, MDŽ, vdavky a rozvody za prvé pololetí jsme zkumulovali do jednoho krásného červnového odpoledne na naší zahrádce. S příchodem hvězdné noci jsme postupně jeden po druhém ztráceli důstojnost. V pondělí ráno se na nástěnce objevil výstřižek z obrázkového časopisu:
(San Chorche aragonés)
A pověst o sv. Jiřím, jak bojuje s drakem, byla na světě v trochu netradiční formě.

Jsem člověk spíše praktický, tak bych se snažil se nějak zabezpečit. Zcela jistě bych podstatnou částku věnoval na cestu kolem světa. No a na sto let bych pronajal pro kamarády malíře prostory pro obytný ateliér s pečovatelskou službou na zámku v Dřevohosticích.

Již jsem o něm mluvil. Čechoaustralan je můj spolužák ze základky. Korespondujeme velmi málo a vidíme se pár desítek minut jednou za několik let. Ač přátelé, vždy jsou okamžiky, kdy vyvstanou naše staré spory. Tolik jsme se za ta léta zase nezměnili.

Já tyto dny mohu popsat ve skutečnosti. Přichází to samo a nelze to nijak vyvolat. Asi tak čtyřikrát do roka dostanu v noci dobrý nápad a většinou již do rána neusnu. Následující den ho realizuji a daří se mi.
Děsně se bojím pavouků. Jednou, šla jsem do práce a musela podejít takové křoviskové loubí sousedů. Bylo to vysoké, člověk se nemusel shýbat, ale v ten den si právě uprostřed udělal křižák pavučinu a pěkně si tam hověl. Nevěděla jsem, co dělat, do práce bych přišla pozdě, ale nakonec jsem klusala domů, popadla vzduchovku a milého pavouka odstřelila. No a pak jsem mohla o práce. Takhle vypadá strachu dospělého člověka.

Co já vím, co budu za tvora, až se znovu narodím? Jestli člověk, tak si přeji žít klidný život bez štvanice za penězi a jinými statky. Až budu v letech, jako nyní, tak bych chtěl mít blízko do takové instituce, jako je Moravská galerie v Brně nebo například Galerie moderního umění v Hradci Králové. Neříkám to z nějaké podlízavosti, ale kolem nich najdu většinou příjemné lidičky a v nich obrázky, které mám rád.

hony 22. 2. 2011