To jsem takhle jednou seděla za městečkem na nefrekventované polní cestě a malovala pohled ke hřbitovu. Vedle mne seděl můj drahý choť, byl tak hodný, že mě tam dovezl autem, ale teď se hrozně nudil a pořád mi něco vyprávěl. Říkám, hele, támhle je les, co kdyb ses šel kouknout, jestli tam neroste nějaká houba.
V tom se přiblížili dva lidi z městečka. Samozřejmě hned zastavili a copak to tam maluju, a že bych támhle kousek dál měla lepší rozhled. Smutně jsem vzdychla a malovala dál. Sousedi povídají a povídají. Můj muž se začal zvedat, jako že teda půjde na ty houby. A kampak že chce jít, na to ti sousedi, dyť každej ví, že v tom lese nikdo nikdy nenašel ani lišku. No, zaplaťpánbu, za chvíli přece jen odešli všichni tři. Vtom, kde se vzala tu se vzala, asi třináctiletá holka na kole.
Jé, malířka, povídá. Já mám hrozně ráda malířky. Sedla si vedle mne a začala mi dávat spoustu dotazů, mimo jiné kolik mi je a kolik vážím, naštěstí nečekala příliš na odpovědi, ale zdarma dávala informace o své rodině. Dověděla jsem se, že má mámu, 39 let, která je moc hezká a váží 53 kila, tátu /45 let/ vážícího 101 kg, kterej přepere strejčka, jenž váží 126 kg, jednu babičku, která má 115 králíků, /o této babičce, jež byla v rodině velmi důležitá, se postupně zmiňovala několikrát a počet králíků vzrůstal od 48 až po konečných 115/. Druhá babička /84 let/ byla upoutána na pojízdné křeslo, ale když se nikdo nedívá, vesele chodí sama kouřit na balkon, dědeček, který patří k té druhé babičce, vyrábí doma bylinková vína všeho druhu, ale ta první babička už nemá žádného dědečka. Dívenka sama má prý doma 5 morčat, během té řeči se počet jejích morčat mírně zvedl na 15 a taky 18 panenek Barbie. Dále měla doma velice otravného bratra, kterému už je 17 a tuto 13letou dívku snadno přepere, ale ona se velice těšila, že si počká, až jí bude taky 17 a pak že přepere ona jeho. Dověděla jsem se ještě mnoho užitečných informací o jejich rodině. Náhle začala říkat, že už měla být dávno doma, protože jí táta nařídil, že si musí umýt kolo. Pořád se neměla k odchodu, konečně odešla.
Můj klid netrval dlouho, za chvíli přišla a přivedla dvě další dívenky. Jedna byla kamarádka a druhá sestřenice z Prahy. Prý mají taky moc rády malířky. Umytí kola prý může počkat. Ta sestřenice z Prahy byla dívenka asi 14letá, hrozně vznešeně mluvila a nabídla mi, kdybych někdy byla v nouzi a potřebovala prodat nějakej obraz, že její máma zná kohosi, kdo zná kohosi, jenž mi zařídí prodej.
Jak ráda jsem viděla svého muže s prázdným košíkem a s klíčkem od auta.
A ještě jedna…
To jsme přijeli na pouť ke Sv. Anně u Zvíkova, je to hezoučký barokní kostelík postavený na takovém vysokém ostrohu na Otavou, a mše je v tom kostele jen jednou do roka, na sv. Annu, ale to tam vždy přijedou lidi z celé republiky. Pouť – žádné kolotoče, houpačky, střelnice, ale jen mše svatá a jeden stánek se svatými obrázky.
Když bylo po mši a lidi se většinou už rozjeli pryč, dřepla jsem si na židličku před tím kostelem, že si ho jako namaluji, a tam je jen jediné možné místo namalovat ten kostelík, příjezdová cesta, jinak je kolem sráz dolů k řece. Maluju, maluju /akvarel to byl/ a přišla nějaká paní prý až z jižní Moravy. A jestli bych jí ten obrázek neprodala. Já jsem se ho nechtěla zbavovat, protože sama se tam mockrát nedostanu a druhý už se mi malovat nechtělo, ale ona moc žadonila, tak říkám, že jí ho daruju. Ta paní, že to zaplatí, a pak jsem jí dala ten obrázek a ona mi strčila stovku prý aspoň na barvy. Myslím si, tak si to aspoň vyfotím, náhodou jsem u sebe měla svůj foťák Smena /SSSR 1970/ a chtěla jsem fotit. Samozřejmě jsem tam neměla žádný film. Šel kolem nějaký pán, když to viděl, hned sáhnul do kapsy a dával mi nový film, povídám, co za to a on že 100 Kč. Tak jsem mu dala tu stovku od té paní, jiné peníze jsem s sebou beztak neměla. Hned jsem chtěla ten film dát do toho foťáku, považte, já s sebou neměla ani tu unášecí cívku!, takže celá ta transakce byla k ničemu. A tak ten kostel dodnes nemám namalovaný. A takovýchto příhod jsem zažila spoustu a to přitom většinou maluju někde v polích nebo v lesích, aby mi do toho nikdo nekecal.
pokračovat:
