Pradědeček Josef Nebřenský III. (*1853) bydlel v Nových Práchňanech. Ústní tradice uvádí, že snad měl být (podle vyjádření pana faráře) potomkem nějakého polského šlechtice – emigranta Nebrzenskeho.
Jako malé dítě (11 let) osiřel a musel jít do služby ke svému strýci do Šebířova mlýna. Teprve když dorostl a oženil se, mohl začít hospodařit na polích svých rodičů. Poté koupil bývalou vinopalnu ve Starých Práchňanech, pole po rodičích spojil s polnostmi, které patřily k vinopalně a stal se hospodářem ve Starých Práchňanech 20.
O svém dětství Josef Nebřenský vyprávěl na pastvě své vnučce, mojí mamince. Dědeček byl známý svou mimořádnou pamětí, pamatoval na to, v kterém roce bylo velké sucho a kdy naopak bylo deštivé léto, pamatoval si na to, kdy přišla velká bouře a potloukla obilí, pamatoval si na to, kolik telátek (prasátek) se v kterém roce narodilo atd.
Prababička Anna Nebřenská (roz. Adamovská, *1860) o svém dětství příliš nemluvila, mamince utkvěla v paměti pouze jedna historka, kterou jí babička vyprávěla. Prababička Anna měla jít za družičku na svatbu jedné své kamarádce. Jak to dřív bývalo zvykem, jednalo se o svatbu domluvenou rodiči obou stran. Ani ženich, ani nevěsta se tomu nebránili, nicméně když nevěsta jela s družičkou v bryčce do kostela, dolehla na ní tíha okamžiku, rozhodla se povoz zastavit a s mojí babičkou utekla, takže ze svatby nic nebylo. Nevěstě se to nijak nevymstilo, naopak měla v budoucnosti dost nápadníků, ale ženich měl ostudu na několik let a měl problém se oženit.
Traduje se, že tato prababička byla velmi hodná žena, která byla proslulá tím, že přála své rodině, chase i cizím lidem. Nikdy z hospodářství neodešel nikdo hladový. V rodině se vypráví příběh pošťáka, který si zařídil donášku pošty k Nebřenským vždycky v době oběda. Prababička mu pokaždé dala oběd nebo něco jiného k snědku. Na vsi tehdy bylo zvykem se „upejpat“ a tak hospodyně věděla, že musí hosta pobízet a přemlouvat. Dělala to velmi vehementně, až už to rodině přišlo příliš a prababičce domlouvali, že tolik pobízet nemůže, že třeba host opravdu nechce, a ona ho tím svým nucením obtěžuje. Prababička si to vzala k srdci, a když příště pošťák přišel, jako obvykle mu nabídla, ale když odmítl, už ho dál nepřemlouvala. Jenže on měl samozřejmě hlad, a protože nevěděl, jak to udělat, tak se zeptal: „Co jste to, panímámo, před chvílí říkala?“ Babička to pochopila a jídlo mu přinesla. Nám v rodině z této příhody zůstalo další „okřídlené rčení“ pro situace, kdy hrozilo nebezpečí, že se něco zamluví a my o to přijdeme.
Na Josefa Nebřenského III. a jeho ženu Annu se zachovala fotografie:
Josef Nebřenský III. a jeho žena Anna roz. Adamovská
Dům Staré Práchňany 20, který koupil pradědeček Josef Nebřenský III., jak já si ho pamatuji, byl kamenný (a proto patřičně studený), měl dvě světnice a dlouhou síň, kde snad v dřívějších dobách byla černá kuchyně s kachlovými kamny. Z této síně se vcházelo do sklípku, což byla dlouhá nízká chodba, ve které se muselo chodit ohnutý téměř do pravého úhlu. I v létě byl sklep nádherně studený. Ze síně byl také přístup do udírny a v době mého raného dětství do pekárny chleba.
Přední světnice sloužila jako obytná kuchyň, ve které topilo a vařilo na kachlových kamnech. Kamna měla dvě pečící trouby a „kamnovec“, což byla zabudovaná nádoba v plotně a sloužila k ohřívání vody. Vzpomínám si, že kamnovec mě jako dítě naprosto fascinoval. Později byla tato kamna vybouraná a místo nich se začal používat malý sporák, který velkou místnost špatně vytopil a teplo se v místnosti neudrželo tak dlouho jako v době kachlových kamen
Velká světnice sloužila ke skladování svátečního šatstva a prádla, na postelích byly vystlané peřiny. V této místnosti jsme v létě spali, byl tam nádherný chládek. V zimě se tam netopilo a tak spaní tam nebylo nijak příjemné.
K obytnému domu přiléhaly chlévy, dál navazovala krytá kůlna, pod jejíž střechou bylo suché WC. Také se tam nacházely kotce pro pěstování králíků a v době mého raného dětství tam byla psí bouda se psem Brokem. Kůlna měla jednu stěnu otevřenou, ale její střecha poskytovala ochranu před deštěm a to nejen nám dětem, které jsme si tam hrávaly, ale i dospělým při různých činnostech. Vzpomínám, že dědeček tam naklepával kosu, nebo vyřezával zuby do dřevěných hrábí.
Naproti kolně byla velká stodola s dvěma vraty umístěnými proti sobě, takže byla průjezdná. Ve stodole bylo jedno patro a mlat, který sloužil k mlácení obilí cepem. Já ještě pamatuji, jak se mlátila část obilí, jehož sláma měla být dlouhá na povřísla(na vázání snopů) . Čtyři muži stáli do kruhu (vždy dva proti sobě) a střídavě mlátili obilí cepem. Dívala jsem se na to s úžasem, protože jsem nedokázala pochopit, jak mohou být tak sehraní , že se těmi cepy nepomlátí. Tato činnost upadla v zapomenutí v okamžiku, kdy se přestaly stavět panáky ze snopů. V současné době je nadlidský výkon zjistit, kolik snopů bylo potřeba na jednoho panáka.
Ke stodole přiléhal malý dřevěný přístavek, který se nazýval „řezáč“ a sloužil k řezání trávy. Ta se míchala s otrubami a používala se jako krmení pro dobytek. Dědeček na toto krmivo používal tzv. opálku, což byla mělká nádoba velkého průměru zhotovená z dřevěných hoblin.
Stavení, chlévy, kolna a stodola tvořily v podstatě čtvercový půdorys dvorku. V nejvzdálenějším rohu dvorku bylo hnojiště, dvorek měl udusanou zem od zemědělských vozů. Později, když bylo hospodářství zrušené a do dvora přestaly jezdit vozy, se zem zazelenala travičkou, na ní pobíhaly slepice, na jaře kuřátka a kachňátka.
Na půdě stavení (nad kůlnou) bývala židovská modlitebna, na kterou upomínaly vybledlé zelené hvězdy na půdních trámech. Moje maminka vzpomínala, že se tam jako dítě chodila na ty téměř vybledlé hvězdy dívat. Pradědeček na modlitebnu vzpomínal, že se tam židé chodili modlit a podle své tradice se modlili každý po svém, takže pozorovatelům v kůlně se to jevilo jako brebentění. Na půdu vedly strmé dřevěné schody a venkovští výrostci se jednou pobavili tím, že odstranili jeden schodový stupeň a zakřičeli, že hoří. Židé začali prchat a na chybějícím schodu padali jeden přes druhého. Kluci z té židovské valné hromady měli pochopitelně velkou švandu, ale neuvědomovali si, že to mohlo skončit vážnými úrazy.
*********
Prababička Marie Vejmoláková (roz. Smetanová, *1870) žila na statku v Dobříkovicích č.3. Byl to slušný statek, ale prababička nebyla příliš dobrá hospodyně, takže statek neprospíval tak dobře jak by mohl. Babička se proto už ve dvanácti letech snažila převzít hospodaření na statku, protože si byla vědoma toho, že by rozhazovačnost prababičky v roli hospodyně mohla vést k zadlužení statku. Možná, že právě tento nedobrý příklad způsobil, že moje babička byla po kraji vyhlášená jako výborná hospodyně.
Další vlastností, která byla připisována prababičce Vejmolákové, byla její velká pověrčivost, která vedla k tomu, že moje babička byla naopak nesmiřitelnou bojovnicí proti jakémukoliv náznaku pověrčivosti u svých dětí. Kdysi jsem také zaslechla, že prababička „čarovala“ – za bouřky prý běhala po poli, mumlala něco nesrozumitelného a šermovala při tom rukama.
Pradědeček se jmenoval Jan Vejmolák (*1856). Z ústního vyprávění o něm vím, že to byl poměrně chytrý člověk, což bylo vidět i na jeho zálibě ve vedení soudních sporů, které obvykle vyhrával. Dřív se takovým lidem říkalo sudič, ale moje maminka tento výraz velmi ve spojitosti s dědečkem nerada slýchávala. Ostatní členové rodiny se mu prý snažili tuto zálibu vymluvit argumenty, že tím nic nezíská, ale dědeček odpovídal: „To je pravda, ale potrestal jsem ho za to, co dělal…“
pokračovat:
